DEVASTUJÍCÍ VZORCE CHOVÁNÍ

JÁ JSEM OBĚŤ A TRPÍM

Článek 1.

V poslední době se v mé poradně se až příliš často objevili lidé, kteří takový vzorec chování a myšlení přijali. Tento devastující vzorec byl vytvořen jejich podvědomím  v minulosti, vlivem nějaké negativní událostí kterou ve svém životě tito lidé  prožili, přijali a nedokázali se již vymanit z bludného kruhu své sebelítosti. Všude slyšíme a čteme, jak je důležité odpouštět. Co když to ale nejde? Co když odpustit neumíme a nedokážeme? Proč máme někdy pocit, že´přesto že jsme odpustili, nedokážeme mít ten opravdový pocit uvolnění a uzdravení.  Důležité je totiž nejen ODPUSTIT ale také VYPUSTIT. Nejen odpustit vypustit tuto událost z myšlenek, ale také VYPUSTIT EMOČNÍ JEDY, které se uvolnily do vašeho vnitřního prostředí a které ohrožují naše zdraví a vytvářejí ideální prostředí pro přesvědčení, že nám bylo velmi ublíženo, že jsme my ti ublížení, poškození, zranění a zasluhujeme velké politování svého okolí.

Situace, které ublížily a které přivedly duši do pozice OBĚTI, mohou být velmi rozmanité. Začínají prakticky už hned po narození.

1/ VZORCE KTERÉ MÁME ZAKÓDOVANÉ Z DĚTSTVÍ A DOSPÍVÁNÍ

Hodnotíme, jak se k nám chovali rodiče. Jestli nám dávali dostatek lásky,  jestli náhodou nemilovali více našeho bratra, či sestru. Nebo nás dostatečně chválili, nebo jen kritizovali.  Měříme čas, jestli nám ho dávali dostatek, nebo jen málo a jestli jsme náhodou neměli pocit, že jsme tu tak nějak navíc. I když nám to vůbec tak nepřipadá, a nevidíme v tom žádnou spravedlnost, prožíváme jen to, co je pro nás vhodné, vzhledem k našemu duchovnímu rozvoji, karmickým zatížením a zkušenostem, které jsme si naplánovali prožít.  Navíc své rodiče srovnáváme s rodiči jiných dětí a to je ta největší chyba. Nikdo totiž není stejný jako my a nepotřebuje přesně takové prožitky jaké jsou vytvořeny jen pro nás. je to zařízeno tak, že nám naši rodiče dávají  DARY a LEKCE  přesně v takovém měřítku, jak je potřebujeme ke svému správnému vývoji prožívat. Dítě si rodiče před svým příchodem na svět vybírá a když se narodí, má  rodiče přesně takové, jaké jsou pro jeho vývoj nejlepší. Mnoho malých dětí, i dospělých lidí v regresi, mi toto tvrzení v uvolněném stavu vědomí povrdilo:  Jako příklad uvádím tvrzení chlapce  – věk 5 let

„JÁ NEŽ JSEM SE NARODIL, TAK JSEM SI SVOU MAMINKU VYBRAL SÁM. MAMINKY SEDĚLY V KRUHU A USMÍVALY SE NA MĚ.  CHVILKU JSEM SI JE PROHLÍŽEL. BYLO TAM VÍCE MAMINEK, KTERÉ JSEM MOHL MÍT,ALE PRO MĚ BYLA NEJLEPŠÍ TA MOJE.  JÁ  NEVÍM, PROČ JSEM SI JI VYBRAL, ALE ŘEKLI MI, ŽE JE NEJLEPŠÍ.

Holčička věk 6 let/uvolněný stav vědomí/  MOJE MAMINKA JE PRO MĚ TA NEJLEPŠÍ, PROTOŽE, I KDYŽ NA MĚ NĚKDY KŘIČÍ A HODNĚ SE ZLOBÍ, TAK JE TO DOBRÉ A ZASLOUŽÍM SI TO. MOHLA JSEM MÍT I JINÉ MAMINKY, HODNĚJŠÍ, ALE TY SE MI TAK NELÍBILY JAKO TA MOJE MAMINKA. BYLI TAM SE MNOU RÁDCOVÉ A TI MI ŘEKLI, ŽE MÁM MÍT TUHLE MAMINKU, PROTOŽE JE PŘESNĚ TAKOVÁ JAKOU MAMINKU JÁ POTŘEBUJI.

Chlapec 17 let –  regresní terapie:  Prožitek návratu duše před narozením: VIDÍM SE V NĚJAKÉ VELKÉ MÍSTNOSTI, A SEDÍ TAM NĚJAKÉ ŽENY. PŘIVEDLI MĚ TAM, ABYCH SI VYBRAL SVOU MATKU, KTERÁ MĚ PŘIVEDE ZPÁTKY NA SVĚT. VŠECHNY BYLY MILÉ, ALE MŮJ PRŮVODCE MI UKÁZAL NA JEDNU, KTERÁ SE LÍBILA I MĚ. BYLA OPRAVDU KRÁSNÁ. CHVÍLI JSEM SE NA NÍ DÍVAL A VĚDĚL JSEM, ŽE MI JEN DARUJE TĚLO A ZASE MNE OPUSTÍ. TA MYŠLENKA, ŽE BUDU OD SVÉHO NAROZENÍ  BEZ MATKY MNE HODNĚ ZASKOČILA, ALE UVĚDOMOVAL JSEM SI, ŽE TU ZKUŠENOST POTŘEBUJI ZAŽÍT, ABYCH NĚCO POCHOPIL. NAJEDNOU JSEM SI UVĚDOMIL, JAK MOC TU ŽENU MILUJI A JSEM OCHOTEN S NÍ PROŽÍT PÁR POUHÝCH MĚSÍCŮ A SDÍLET JEN JEDNO TĚLO. TA LÁSKA BYLA NAJEDNOU TAK SILNÁ, ŽE MĚ TO K NÍ DOSLOVA PŘIKOVALO. TAKÉ JSEM VĚDĚL, ŽE ONA UŽ JE NA ZEMI. ŽE TO, CO VIDÍM, JE JEN JEJÍ ŽIVÝ OBRAZ. TAKÉ JSEM VĚDĚL, ŽE CELÝ ŽIVOT SI PONESU TU BOLEST, ŽE SE MNOU MÁ MATKA NENÍ. NEJHORŠÍ NEBUDE TO, ŽE JÁ JSEM NEMOHL BÝT S NÍ, ALE TO, ŽE ONA NECHTĚLA BÝT SE MNOU. VIDĚL JSEM OBRAZ ŽENY, KTERÁ SVÉ DÍTĚ PORODÍ TAJNĚ A ODMÍTNE SE O NĚJ POSTARAT, NEUKÁZALI MI, JAKÝM ZPŮSOBEM SE MĚ ZBAVÍ, JEN JSEM CÍTIL  TEN MRAZIVÝ CHLAD SAMOTY, BEZ KONEJŠENÍ A LÁSKY. TU BEZBŘEHOU TMU, VE KTERÉ LEŽÍM A SVÍJÍM SE CHLADEM, STRACHEM A POCITEM SAMOTY, KTERÝ NEDOKÁŽU POPSAT, ALE ZCELA JASNĚ HO CÍTÍM. ALE I PŘES VŠECHNY BOLESTI A RÁNY JI MILUJI  CELOU SVOU DUŠÍ. PROTO VÍM, ŽE KAŽDÁ DUŠE, KTERÁ POZNÁ SVOU BUDOUCÍ MATKU, SE DO NÍ RÁZEM ZAMILUJE TÍM NEJSILNĚJŠÍM CITEM. V PRŮBĚHU ŽIVOTA SE TEN CIT MŮŽE VLIVEM UDÁLOSTÍ A CHARAKTERU ZMĚNIT A DOKONCE SE MŮŽE PROMĚNIT I V NENÁVIST, ALE JEN Z TOHO DŮVODU, ŽE JE LÁSKA NEOPĚTOVÁNA A CELÁ LEKCE JE ABSOLUTNĚ NEPOCHOPENA. A PRÁVĚ V TOM TKVÍ ZÁMĚR TÉTO MOJÍ ZKOUŠKY. POCHOPIT A ODPUSTIT. NAUČIT SE MILOVAT BEZ NÁROKU NA JAKÉKOLIV ZPĚTNÉ VAZBY. PROTO JSEM  TAK ČASTO POTLAČOVAL SVOU AGRESIVITU A NĚKDY JSEM NENÁVIDĚL SÁM SEBE. ZATÍM JSEM TO NEDOKÁZAL SPRÁVNĚ, MYŠLENKOVĚ ZPRACOVAT.  TO PROTO, ŽE JSEM SI STÁLE MYSLEL, ŽE PRO NI JSEM NEBYL DOST DOBRÝ A CELÝ ŽIVOT JSEM MUSEL VYRŮSTAT SÁM, CO JE MŮJ ŽIVOT BEZ NÍ? S CIZÍMI LIDMI, BEZ JEJÍ LÁSKY. TEĎ TOMU ZÁMĚRU KONEČNĚ ROZUMÍM…

A přesně tyto lekce a prožitky nás mají naučit to, co je pro nás důležité. Každý to máme jinak. Každý má svůj individuální plán. Nikdo z nás není oběť, jsme jen žáci jedné školy a dostáváme úkoly, na nejrůznějších úrovních. Vzájemně si zrcadlíme sami sebe, dáváme si lekce, dary, pomáháme si, nebo se vzájemně ničíme. Umět milovat bez očekávání, to je ale náš společný úkol, ten máme zde na zemi všichni stejný. Jen každý jednotlivec má svou vlastní cestu, aby se to naučil.

Věta : DĚKUJI ŽE MNE MILUJEŠ je pak nahrazena větou: DĚKUJI ŽE TĚ MILUJI.

Děkuji že to dokážu, že to umím, že jsem toho schopen a že  mohu milovat PRÁVĚ TEBE. Bez ohledu na to, co, ke mně cítíš ty. Nic neočekávám, jen si užívám pocitu, že jsem bytost schopná lásky. Pak je tato láska správně nastavena a ukotvena v našem srdci. Přesně tak vnímají opravdovou lásku staří Toltékové.

Mám vás moc ráda a děkuji s pokorou za váš vzácný čas, který jste věnovali těmto písmenkům.

JANA KYTIČKA