DUCHOVNÍ POMOC - VAŠE KYTIČKA - PORADNA - KOMUNIKACE S ANDĚLY

Ten den, byl nejdříve jako každý jiný. Ucpaná křižovatka cestou do práce, přeplněné parkoviště ve městě a úleva, když andělé zajistili jediné volné, parkovací místo pro mne. Spěchala jsem do schodů, protože jsem věděla, že příjde paní, které koupila její vnučka celou sérii masáží ke mně. Venku bylo chladno a já jsem potřebovala pustit více topení, aby masáž byla příjemné a uvolňující. Otevřely se dveře a pomalým krokem ke mně  vstoupila již postarší žena. Přivítala jsem jí s úsměvem, ukázala ji, kde si má odložit oblečení, zapálila jsem svíčku a pustila relaxační hudbu.

Žena, které bylo více než sedumdesát let, o sebe již na první pohled dbala. Působila velmi elegantně a upraveně, včetně účesu. Šla velmi pomalým krokem k lehátku. Něco mi na ní přidalo zvláštní, když jsem pohlédla do jejích očí.Načetla jsem z nich tak velkou bolest, až jsem se musela znovu zhluboka nadechnout a vydechnout to její napětí a bodavý pocit v hrudníku. Položila jsem pár nezbytných otázek, jaké bere paní léky, na co se léčí a ujistila se, že masáž může proběhnout. Poslechla mé pokyny a za pár minut už ležela klidně na lehátku. Projela jsem jí rukou záda a zjistila na páteři velké nesrovnalosti, nejen psychického působení, ale také fyzické příčiny.

Vy jste měla nějaký úraz na páteři? Ano, měla. Měla jsem zlomených několik obratlů. Opatrně jsem znovu projela její záda a teprve nyní jsemu viděla již zahojené pooperační jižvy. Jak se vám to stalo? Paní se trochu zpomaleně rozpovídala o událostech svého života,který tvořil velmi podivný příběh. Já jsem ho nazvala  

NEZVRATNÝ OSUD

Jako dítě jsem byla velmi úspěšná gymnastka, víte, věnovala jsem celé své dětství tréninku a tvrdě dřela. Bylo mi asi 11 let, byla jsem opět na tréninku a jak jsem cvičila na bradlech, uklouzly mi ruce a já spadla na zem, na záda. Myslela jsem, že je mám přeražené vejpůl, ale když mě trenér zvedl ze země, zjistila jsem, že mám pouze vymknutý kotník. Trenér zavolal sanitku a já věděla, že na pár týdnů tělocvičnu neuvidím. Seděla jsem v sanitce a se mnou tam byla ještě mladá maminka s malou holčičkou. Holčička byla velmi neklidná, stále plakala a mně najednou napadlo, že si s ní musím vyměnit místo, aby měla větší pohodlí. Nabídla jsem výměnu té mamince a ona mi tak velmi děkovala, až mě to překvapilo, a za okamžik už sedělla na mém místě. Nevím jak to trvalo dlouho, neměla jsem hodinky, ale nejspíš to bylo jen pár minut, pamatuji si jen hroznou ránu, strašnou bolest a tmu......

Probudila jsem se v nemocnici, po těžké operaci páteře, s nejistou prognózou, zda vůbec ještě někdy budu chodit.To, co jsem vnímala byla především bolest a také moji maminku, která neuměla skrýt pláč a bezmoc. Pochopila jsem, že naše sanitka měla těžkou nehodu a že holčička, s maminkou, kterým jsem dala své místo, jsou bez zranění. Seděly totiž na bezpečnějším místě. Má léčba trvala několik dlouhých měsíců, pak více než rok nejistoty, jestli se na nohy postavím, a pak konečně úsměv mé maminky, když jsem ve svých téměř třinácti letech, udělala už podruhé ve svém životě první, rozkvedlané krůčky,ale chodila jsem.

Přešlo několik let a já se dokonce provdala. Musela jsem se šetřit, nezatěžovat záda, a začala jsem v té době velmi toužit po dítěti. Byla jsem moc zklamaná, když mi lékař nedoporučil kvůli tomu úrazu těhotenství.V žádném případě nesmíte rodit - je to velké riziko - po těžké zlomenině pánve a obratlů. Odmítla jsem se s tím smířit. Má houževnatost a tvrdohlavost přinesla výsledky a já porodila císařským řezem syna a pak ještě dceru. Byla jsem tak neskutečně šťastná Bylo to náročné starat se o dvě malé děti.velmi často jsem měla velké bolesti páteře, ale snažila jsem se vše zvládnout, a až byly děti dospělé, měla jsem v plánu více odpočívat.. Oženila jsem syna a narodila se mi vnučka Verunka. Zdálo se vše krásné, jenže zase jen na chvíli. Snacha po porodu onemocněla, a když byly malé dva roky, opustila nás.

Syn se s její smrtí nikdy nesmířil a propadl alkoholu. Nebyl schopen se o malou starat.  Verunku jsem se od jejich tří let vychovála já. Byl to na mě velmi těžký náklad, psychicky i fyzicky. Nic jiného mi ale nezbývalo. V té době se vdala i má dcera Zdenka a narodila se nám krásná holčička Pavlínka. Pavlínka byla takové sluníčko, hodná a vysmátá. Zdenička v manželství nebyla štastná a její muž se dokonce dostal do vězení. Pomáhala jsem i dceři.i když jsem někdy byla na pokraji sil a malou Pavlínku jsem hlídala dost často. Když jí byly čtyři roky, dcera potřebovala odjet ke kamarádce, nebylo to daleko, asi tak dvacet kilometrů a já si Pavlínku vzala k nám. Ještě jsem s dcerou telefonovala když vystoupila z autobusu. Od té doby mou Zdeničku nikdo neviděl.Z té návštěvy se už domů nikdy nevrátila.....

Ubíhala hodina za hodinou,  den za dnem, policie jí hledala, ale do dnešního dne, vše marné. Zůstala v registru pohřešovaných osob a nedělo se vůbec nic.. Tak u mě zůstala i malá Pavlínka. Co se dalo dělat. Otec ve vězení a matka nezvěstná. Jak to chcete vysvětli malému dítěti.Já se svým podlomeným zdravím, jsem najednou skoro ve svých šedesáti letech,měla doma dvě maličké děti.  Od té chvíle, co jsem přišla o dceru, jsem žila jako  ve snu. Můj manžel je také mrtev. A já? Dnes už jsou holky dospělé a mají svůj život, já jsem první roky stále čekala, že se dcera najde, ale teď už jsem ztratila i ty poslední naděje. Říkám si, že to všechno byl osud, a že se s tím musím smířit. Ale jak? 

Chvíli bylo ticho. Zvedla jsem opatrně ruce ze zad, na které život naložil neskutečně veliký náklad. "A víte co? uděláme ještě antistresovou uvolňující masáž hlavy...at si to u mně užijete, když jste tu poprvé". Položila jsem ruce na čelo té paní, a jemnými tahy, uvolnila napětí.Pak jsem pokračovala ve vlasech a na spáncích.....Vzala jsem tibetský zvoneček a zharmonizovala energie proudící v jejím zablokovaném těle.

Když odcházela stejně pomalým krokem, jako přišla, poděkovala a ujistila mne, že se jí masáž velmi líbila, že bude chodit pravidelně. A já nakonec zjistila, že jednu z jejich vnuček osobně znám, a vím o tom, že jí vychovala babička. Jen jsem netušila, že za tak dramatických okolností.

OSUD NENÍ VYTESÁN DO KAMENNÝCH DESEK. LZE JEJ OVLIVNIT. ALE POUZE URČITÉ OKAMŽIKY. MŮŽEME JE OVLIVNIT SVÝM ROZHODNUTÍM A MYŠLENÍM. OVLIVNIT SE DAJÍ VŽDY TY MÉNĚ PODSTATNÉ UDÁLOSTI, TAM, KDE JE PRO NÁS PŘIPRAVENO VÍCERO CEST  A ZPŮSOBU ŘEŠENÍ. PAK JSOU ALE OSUDOVÉ OKAMŽIKY, KTERÝM SE VYHNOUT NELZE, KTERÉ NÁS VŽDY DOSTIHNOU A NEMŮŽEME JE NIKTERAK OBEJÍT,PŘELSTÍT ANI ZMĚNIT JEJICH DĚJ.

S láskou Kytička