Ano, přes všechny hrůzy, které kolem nás prošly, naše rodina je v bezpečné vzdálenosti od vody,alespoň si to myslíme, jenže v této situaci člověk opravdu nikdy neví, co bude....

Nevydrželi jsme s manželem jen tak sedět doma. Jeli jsme se podívat, jaký je stav řeky Bečvy, která jindy jen nenápadně, s tichým šuměním protéká městem Valašské Meziříčí.

Zastavujeme blízko mostu a vystoupujeme z auta. Slyšíme jen zvláštní hukot a vnímáme skupinky lidí, kteří stojí na mostě a bezradně pozorují hrozivý živel.

Najednou mám pocit, že se celý most houpe jako bychom všichni byli na houpačce a že řeka, která zlověstně hučí, si odnese i ten most, který jí brání v rychlosti a rozletu.

Nasedáme znovu do auta a projíždíme okolím města. Mám pocit, že jsem se ocitla v nějakém filmu, jenže kolem mně nejsou rekvizity,toto je skutečnost.  Lidé se marně schovávají v pláštěnkách pobíhají okolo potoků a skládají vodě do cesty pytle s pískem.

Tito lidé mi připomínají malé mravence, kteří cítí ohrožení a kteří se neúnavně snaží odnášet své kukly na bezpečné místo. I tito lidé tuší, že pokud si řeka bude chtít odnést jejich domy, nic jim nepomůže. Projíždíme okolo veterinární ambulance a náš pan doktor, který léčí naše pejsky je v jednu hodinu třicet minut ve své ordinaci a snaží se vynést ty nejdražší přístroje nahoru do patra, aby voda nezničila vše, co za celé roky usilovné práce vybudoval. I v dalších firmách, které se nacházejí v blízkosti řeky se svítí. Lidé bezmocně čekají ,co bude dál a někteří v průběhu noci musí před vodou utéct a nechat vodě napospas vše, co mají. Zachraňují se v této chvíli jen holé životy. Vracíme se zpět do centra města a v některých místech na vozovce už protékají proudy vody.

 Z šedivého nebe se stále snáší déšť a voda vytrvale a odhodlaně ničí vše, co jí stojí v cestě. V městečku Zubří, které je vzdáleno asi 10km od nás, řeka zboří první dům, který se díky podmočenému břehu nenávratně bortí a padá do vln a promočené trávy.

Nad městem houfně poletují vrtulníky a já každou chvíli prosím v tiché meditaci, aby se Bůh smiloval, aby přestalo pršet a voda se umoudřila. Nic víc stejně nelze udělat. 

Hasiči varují, aby se lidé zbytečně nezdržovali u řeky. Z některých příměstských částí města je přeprava osob (například maminky k porodu) možná pouze na člunu. Tam kde bývaly krásné parky, květiny,ty nejkrásnější místa našeho města, neúprosně pohřbila voda a bahno.

Hasiči neúnavně pracují již několik dní a nocí. Zachraňují životy, majetky a snaží se tišit paniku, která touto situací vzniká. Do toho přichází zprávy, že jsou plné okolní přehrady, voda se tlačí přes hráze. Asi šest kilometrů od města se nachází přehrada Bystřička, také tam je stav kritický.  Telefonní linky jsou přetíženy. Nejčastější telefonní dotaz je: " JSTE V POHODĚ? Jsme v suchu a mimo nebezpečí. Ale pohoda to rozhodně není. 

Můj syn, který navštěvuje základní školu dostává zprávu na mobilní telefon, že jsou vyhlášeny dva dny ředitelského volna, neboť jsou ve škole zaplaveny šatny.

V průběhu odpoledne se déšť zmírnil a řeka začala pomalounku klesat a zvolňovat své běsnící tempo. Zdálo se, že to nejhorší máme za sebou. Přišla další bezesná noc a vrtulníky neúnavně křižovaly oblohu. Nemohla jsem spát, neustále jsem viděla ty valící se vlny. Neustále jsem měla před očima zmar a bezmoc.    

Valašské Meziříčí je místem soutoku dvou řek. Řeky Vsetínská a Rožnovská Bečva se spojí a jejich spojené síly budou pokračovat do míst jako jsou Teplice n. Bečvou, Hranice na Moravě, Přerov, Troubky a tak dál. 

Je mi jich tak líto. Nedá se spát. Má noc je bezesná. Mé myšlenky jsou u lidí, kterým nijak v této chvíli nedokážu pomoci. Na římse neustále bubnují kapky deště. Vrtulníky připomínají zlověstné noční ptáky, kteří proletí a připomenou, že vše je realita a ne jen zlý, nepovedený sen. Valašské Meziříčí je pod vodou. Do jaké výšky je vidět až po větve stromů.

Ráno si vyčerpaná a nevyspaná vařím kávu. Z rádia místo hudby slyším, že Troubky jsou z devadesáti procent pod vodou…….Moje slzy jsou zbytečné, ale nelze je zastavit, tak jen tiše prosím:

„Pane, opatruj tam v dálce ty lidi, kteří jsou tak těžce zkoušení…..Dej jim sílu, aby vše zvládli a odpusť nám, že se často chováme k přírodě tak majetnicky a sobecky. Já vím, že tím, co se právě u nás na Moravě děje, si uvědomujeme, že nám zde nic nepatří. Já vím Pane, že Tvá láska je bez hranic. Prosím, smiluj se nad námi. Prosím, ať voda je našim požehnáním a né ničitelem našich domovů. Věříme ve Tvou lásku a pomoc.“ 

Vzpomněla jsem si na Petra Chobota, který se posadil u jícnu sopky a meditoval a prosil. Také se snažím meditovat a prosit i když nesedím na břehu rozvodněné řeky.  Nic jiného v tuto chvíli stejně nemohu udělat.