PŘÍBĚH DVOJČAT
PŘÍBĚH DVOJČAT
Do mé duchovní poradny chodí často ženy, které nemohou otěhotnět, ale i maminky, které řeší problém s miminkem, nebo malým dítětem, které nemůže spát, nebo má noční můry, důvody jsou tak různé, jak jen mohou být různé, lidské osudy. Tentokrát ke mně asi před třemi lety, přišla mladá žena, která byla krátce po porodu. Měla ve vajíčku, v kterém se přenášejí miminka, velmi drobnou, tak půlroční holčičku. Ale tak roztomilou, že jsem se musela usmát, jak už to tak bývá, když se podíváte na dítě a ucítíte silnou záplavu lásky.
„Posaďte se a položte si holčičku tady na sedačku.“ Ztišila jsem hlas, abych malinkou nevzbudila a usedla jsem ke stolu. Maminka mi přišla smutná a ustaraná, proto jsem položila přímou otázku: „Tak proč jste ke mně přišla?“ „ Co mohu pro vás udělat?“Cítím, že se to týká vašeho miminka, ale přitom se dívám, a vidím, že je v pořádku, ale vidím u ní ještě někoho, malou, blonďatou holčičku. Hance, tak se ta žena jmenovala, začaly z očí téct slzy a když se po chvilce uklidnila,začala vyprávět svůj zvláštní příběh, který mě dojímal a udivoval zároveň.
„Víte Kytičko, já jsem dlouho nemohla otěhotnět. Bylo to dlouhých pět let. Pak jsem jednoho dne porodila Patrička. Byl to skvělý pocit, těhotenství bylo celkem v pořádku. Užívala jsem si miminka a byla šťastná a najednou v jeho půlroce jsem zjistila, že jsem opět těhotná. Nečekali jsme to, ale byli jsme šťastni. O to víc nás překvapilo, že jsme brzy zjistili, že čekáme dvojčátka. Byla jsem dost unavená z péče o Patrička a k tomu ještě těhotná.
Ptala jsem se sama sebe, jestli to zvládnu a já to zvládnout chtěla. Těhotenství bylo ze začátku v pořádku, ale pak se vše zhoršilo. Jedno miminko, to už se vědělo, že to budou holčičky, přestalo růst. Jakoby mu to druhé miminko ujídalo z pomyslného talíře. Jedna holčička rostla krásně a druhá zaostávala a byla malinká. Lékaři mě upozornili, že pokud se to zhorší, budou muset vyvolat předčasný porod, hned jak to bude jen možné, aby druhá malinkatá holčička přežila. Snažila jsem se být pozitivní a věřit v dobrý konec. Ale na konci šestého měsíce jsem dostala bolesti, začala jsem silně krvácet a museli mi nakonec vyvolat porod. Byl to akutní císař, ale obě holčičky přežily. Verunka byla o hodně větší a řekli mi, že je v pořádku a přežije. Ale Dianka byla tak malinká, hubeňoučká vážila 700g. O té mi řekli, že je opravdu slabá a ať se připravím na to, že se to spíš nepovede jí vypiplat. Modlila jsem se a prosila, ať mé holčičky přežijí. Bylo zvláštní, stála jsem u těch postýlek a doufala, že je budu mít obě v náručí a odvezu si je domů. Dny se vlekly a já se dávala do kupy po operaci, abych mohla pečovat a vychovávat tři děti a já tu naději opravdu měla. Jenže pak přišel den, kdy mi sdělili, že s Verunkou není něco v pořádku. Dostala infekci a zánět mozku. Řekli mi ať se připravím na nejhorší. Dianka na tom byla tak nějak stále stejně. A přišel další den a Verunka upadla do ještě horšího stavu. Nic nezabíralo a po tak těžké infekci, zjistili, že má těžce postižený mozek. Co bylo zvláštní, že od toho dne, kdy se to zjistilo s Verunkou, Dianka začala přibírat. Verunčin stav byl stále stejný, čekalo se až umře. Dianka zatím sílila a rostla. Přešel celý měsíc. O Verunce jsme věděli, že nemá ani sací reflex a výživu dostávala hadičkou. Představa, že neotevře nikdy oči, jen bude přijímat hadičkou potravu mě doháněl k šílenství. Přišel den, kdy jsme si Dianku odvezli domů. Vím, že bych mohla být štastná a vděčná, ale ten smutek byl hluboko ve mně.
Verunku nám převezli do kojeneckého ústavu, blízko našeho bydliště, abychom jí mohli alespoň navštěvovat a zároveň měla péči, kterou potřebovala. Nikdy se na nás neusmála, neotevřela očička. Přesto ji v pěti měsících vyrostl první zoubek, který jsem obrečela. Je hrozné, když víte, že ho vlastně nikdy nebude potřebovat. Řekli nám, že takový stav je zvláštní, že obvykle dítě takto postižené, po dnech, či týdnech umírá. Verunka stále žila. Zdál se mi jednou sen, viděla jsem obě holčičky u nás doma a hned ráno mě napadlo, že si to duše Verunky možná přeje. Vše jsem domluvila s lékaři, kteří nám vyhověli a Verunku nám na víkend dovolili vzít. Oblékla jsem si ji a položila do postýlky, která byla pro ni připravená. Pečovala jsem o ni a mluvila na ni. Po víkendu jsme Verunku odvezli zpět do kojeneckého ústavu. Po dvou dnech zemřela.
Přišla jsem proto, že už několikrát jsem u postýlky Dianky zahlédla takový mlhavý stín. Několikrát jsem slyšela z horního pokoje, kde jsem Verunku měla, plakat dítě, ale Dianka i Patriček byli se mnou dole. Také mi ze skříňky v noci vypadlo všechno Verunčino oblečení, které jsem doma měla. Co to znamená? Víte, já mám pocit, že nám Verunka zemřela, ale její duše neodešla.
Vrátili jsme se do minulosti. Začala jsem vysvětlovat příběh dvou duší, dvou žen, které k sobě cítily velkou nenávist. Soupeřily o lásku, bohatství, za kterým stála láska k jednomu muži. Ať už byly v mužském, nebo ženském těle, ve všech životech, a to vždy, když se potkaly, končilo to fiaskem a ublížením, ztrátou života.. Proto si musely být tentokrát tak blízko, aby se to naučily. Respektovat se. Ale ani tento pokus nevyšel. Zase život jedné z nich přišel na zmar. Proto musela Verunka odejít a přijde jako samostatná bytost, která ke své sestře snad už tentokrát opravdu najde tu správou cestu. Ještě musíme, ale udělat pročištění Dianky, aby se u ní už Verunka nezdržovala a mohla odejít. Začala jsem pracovat nad tělíčkem spícího dítěte, kolem něhož jsem stále viděla bílou lehkou mlhu. Když žena odcházela, holčička už byla vzhůru. Neplakala, jen se zvědavě rozhlížela.
Asi za rok od této terapie mi Hanka zavolala, že je znovu těhotná. Byly jsme celé těhotenství v kontaktu. V termínu se tentokrát narodilo jen jedno miminko, opět krásná a zdravá holčička. Dostala jméno Laura. A já věřím, že se jako sestřičky budou mít rády. Jejich maminka mi občas volá. „Holky si spolu hezky hrají a Dianka, Laurinku ochraňuje“. „Věřím, že konečně spolu budou žít v míru a klidu“. A já věřím, že tentokrát se to podaří. Že nechají v minulosti spát všechny křivdy, ústrky a bolesti, které se do naší duše zapisují, jako do velké kroniky všech našich životů.
