PROČ NEMÁ MOJE DCERA KLID

Milá Kytičko

Jsem další maminka, která se s bolestí , na vás obrací, po té nejvyšší ztrátě, jakou matka může prožít. Přišla jsem o svou Aničku. Žili jsme spokojeně v našem malém domku na kraji vesnice, obklopené lesy. Jsme lidé, kteří milují přírodu a jejich život byl naplněn láskou k dceři Aničce a manželu Dominikovi. Zcela mě naplňovalo mateřství a rodinný život. Naše Anička byla plná života a smála se nad maličkostmi a také mi ráda už ve svých pěti letech, pomáhala na zahradě. Těšila se, že jednou bude pěstovat kytky jako já a bude mi pomáhat. Prý až vyroste, bude léčit děti. Bohužel osud měl pro nás zcela jiné plány a nečekané události.

Jednoho dne, když jsme byli na běžné, lékařské kontrole, paní doktorce se něco nezdálo, a tak jsme tehdy poprvé vyslechli diagnózu Leukemie. Nemoc přišla tak znenadání . Nastal neuvěřitelně těžký, a bohužel docela krátký boj. I když lékaři dělali, co mohli a navzdory našim modlitbám, Anička odešla na druhý břeh. ,Můj život se zastavil a smutek, který stále od nás nechce odejít, je stále všudypřítomný a můj život se neustále odvíjí od vzpomínek na Aničku. Jsem zlomená a bolavá. Barvy se ztratily a já cítím jen smutek a utápím se ve svých pocitech. 

Čas ale plynul dál a já se snažila žít a najít způsob jak pokračovat dál. Každý den byl jako nekonečný a nemilosrdný boj. A tak jsem o několik měsíců později zjistila, že čekám dítě. A to mi vrátilo naději, protože věřím na návraty duší, a já opravdu věřila, že se nám Anička vrátí.

Narodil se nám, ale syn Jakub. Bohužel, do mého života nepřinesl to, co jsem očekávala. Není pro mě tím světlem a celým světem, jako byla Anička. Takže vím, že jsem se stále přes její smrt nedostala. Držím v náruči Jakuba, ale myslím na Aničku. Cítím, že něco je špatně, mám pocity velkého zklamání a to by tak být určitě nemělo. Náš Kubík je hodně plačtivý, špatně usíná. Možná, ze mě necítí tu lásku, co dítě potřebuje.

Minulý týden, když jsem ho uspávala a seděla u okna, zahlédla jsem něco zvláštního. Za oknem jsem viděla postavu, která vypadala přesně jako Anička. Měla na sobě své oblíbené tričko, bílou sukýnku a usmívala se na mě. Viděla jsem to zcela jasně. Anička zvedla ruku, zamávala a když jsem vyskočila, abych byla blíž u okna...vše se ztratilo Zůstala jen tichá noc a studený vánek, který mi pohladil tvář. Zůstala jsem stát a nemohla se z toho vzpamatovat. 

Od té noci se tyto momenty opakují. Občas vidím Aničku v odrazu okna...vždy s laskavým úsměvem a zvedlou rukou, jak mi zamává. Cítím, že naše dcera se k nám stále vrací. Někdy když Jakub spinká a je v domě klid, mám pocit, že cítím vůni, slyším smích, nebo tiché kroky v domě. Prosím, paní Kytičko odpovězte mi, proč se nám Anička znovu nenarodila a proč necítím takovou radost a lásku z nového mateřství. Moc děkuji za váš vhled.

S úctou Karolína.

                                                                                                                                                                           obrázek je ilustrační

Milá Kájo,

Každý prožitek pozemského života přináší, a my si to často neuvědomujeme, dar pochopení, nebo  příležitost k tomu, abychom získali novou zkušenost a rostli. To, co jsi ty prožila, je velmi bolestivý a složitý proces, který k tobě přišel z nějakého důvodu a jehož následky a zranění se nedají nikdy zcela odstranit. Je to jako jizva v duši, která se v milosrdné řece času sice zacelí, ale nikdy nezmizí. Zůstane prázdná náruč a nenaplněné, bolavé srdce.. Spalující pocit osamění, vzpomínky, které bolí a nikdy neustávají. Jsou tisíce připomínek, které znovu otevírají ty staré rány a naplňují duši palčivou bolestí. 

Tvá duše byla tak silně propojená s duší Aničky, že je pro tebe opravdu velmi těžké, propustit jí ze svého života a darovat jí tu svobodu, kterou potřebuje. Nestává se často, aby se duše dítěte tak připoutala, že se neustále vrací a připomíná svou existenci. Myslím, že jsi jí v její nemoci velmi často opakovala větu...."Prosím, zůstaň, já to bez tebe nedám a taky umřu". Tvá bolest byla totiž tak silná a smutek tak trýznivý, že na tom slabounkém dítěti, které pozvolna odcházelo, ležel navíc balvan odpovědnosti a pocitu, že ona je zdrojem tvého utrpení a způsobuje ti, tak velkou, fyzickou bolest. Její duše má výčitky, že tě opustila. Nemá tolik potřebný klid, aby se mohla dále vyvíjet. Nemá sílu se znovu vrátit do tohoto světa plného emocí, nemocí, bolesti a výčitek. Je jako strnulá,....zkamenělá a neustále se znovu a znovu vrací. Touží ti sdělit, že je vše pořádku, že už je jí dobře a ty se nemusíš trápit. Už jí nic nebolí. Že může být v tom radostném a krásném světě, ale neustálým voláním své maminky se vrací zpět. Velmi trpí tvým smutkem a snad tisíckrát se ti omlouvala za svůj odchod, i přesto, že to byla mezi vámi vyšší dohoda a  její život měl být takto krátký. Kájo, je jen na tobě, abys jí přesvědčila, že to zvládneš. Je to tvůj úkol najít v sobě tu sílu. Protože situace je taková, že právě teď, toužíš dát lásku dítěti, které tu fyzicky není, ale vnitřně odmítáš to narozené dítě, které tu je a zatím  na tvou lásku stále, marně čeká. To zamávání Aničky, ti mělo naznačit, že už se konečně musíte rozloučit a to především proto, abyste se znovu mohly potkat. Víc ti sdělit nesmím. Popros anděly, aby ti pomohli uzdravit tu bolest, kterou při vzpomínkách cítíš a svému synovi řekni, že je tvůj milovaný, stejně jako byla Anička. A pamatuj si, že aby mohlo být nové setkání, je potřeba si konečně zamávat a darovat svobodu. Představ si Aničku, jako zářivou,  duchovní bytost, která je ve tvém srdci a přej jí láskyplné a kouzelné bytí tam, kde její duše odešla. Poděkuj za všechny dny strávené v její blízkosti a začni věřit na láskyplné shledání. 

S láskou a požehnáním

Jana Kytička