Jdi na obsah Jdi na menu
 


REGRESNÍ TERAPIE - PŘÍBĚH Z PORADNY

osvetim-3.jpg

PŘÍBĚH Z PORADNY – REGRESNÍ TERAPIE

víla-nádherná.jpgKaždý nový klient, který ke mně do poradny přichází, je zase  dalším, novým kamínkem k té tajemné mozaice pochopení života. Tolik příběhů, obrazů a témat, které jsem v regresní terapii otevřela je už na stovky. A každý další klient je opět novým klíčem k rozluštění neuvěřitelně klikaté osudové cesty lidské duše.

Mladá žena, která ke mně přišla v úterý letního červencového dne  regresi, se  posadila do křesla. Působila na první pohled sebevědomě a jistě. Až když jsem se na ní podívala důkladněji, viděla jsem, jak nejistá, bojácná a roztřesená je její duše. Ani po obvyklém formálním přivítání a ujasnění průběhu terapie, se neuklidnila. Mluvila jsem na ni s největším klidem a snažila vzbudit dojem, že tu vlastně o nic nejde, jen si uděláme výlet v čase a podíváme se co je potřeba znovu uvidět a vyléčit. Třicetiletá žena, která řešila své malé sebevědomí, měla  aknézní pleť a také měla neustále pocit, že není hezká. Viděla jsem v její duši agresivitu, kterou otáčí proti sobě. Viděla jsem šíp negativní energie, který narušoval láskyplný proud světla v jejích tělech. Dívala jsem se do milé a příjemné tváře a v hlavě jsem měla jedinou otázku: „Proč se tak hezká holka, jako ona má tak málo ráda“? Nenašla jsem bloky v jejím dětství, tak bylo zřejmé, že příčina tohoto stavu bude někde dál v minulých životech.

PROČ TATO ŽENA ODMÍTÁ SAMA SEBE? Na to potřebujeme najít odpověď.

Zapálila jsem svíčku, poprosila anděly o pomoc, zapálila jsem vonnou tyčinku a za pár minut už Hanka ležela na lehátku a já jsem jí přikryla lehkou přikrývkou nohy, přestože bylo docela horko. To proto, aby se cítila bezpečně. Zavázala jsem šátkem její oči a posadila jsem se s čistým listem papíru vedle lehátka. Pokojem se ozývalo jen příjemné cinkání tibetské mísy, santálová tyčinka navodila příjemnou atmosféru a můj tichý hlas trpělivě uvolňoval všechny svaly a také mysl sympatické mladé ženy. Měly jsme spolu projít chrámem a jít dolů po pomyslných schodech času a odhrnout ten závoj minulosti.

Cítila jsem to neustálé napětí z jejího těla. Viděla jsem křečovitě strnulé ruce a zeptala jsem se, kde je problém? Hanka mi ihned odpověděla „Nemohu mít zavázané oči.“ „Nesnesu ten šátek na očích“! „Dělají se mi před očima takové divné mžitky“.“Nemohu se soutředit.“ „Cítím se hloupě.“ Já tam nechci jít!!  Zkusily jsme ještě jednou jít od začátku procesem přechodu k uvolnění vědomí, ale napětí nezmizelo. A tak jsem Hance z očí sundala šátek a ona s úlevou vydechla. Zůstala ležet na lehátku, jako by už rezignovala. „To nevadí Hanko, nemušíš vidět to, co už nikdy vidět nechceš.“ Hanka se na mě s úlevou podívala.“ Tak jen zavři oči a já Ti budu popisovat obrazy z Tvého minulého života. Já s pomocí andělů projdu Tvými životy.  Budeš mi říkat co cítíš a když Ti i toto bude nepříjemné, nebudeme dál pokračovat.

A tak jsme se s Hankou ocitly v životě, kdy byla bohatou ženou a provdala se za muže, který si jí vzal jen pro peníze a ona nedostávala lásku, po které tak velmi toužila. Jejich vztah přešel k agresivnímu chování toho muže, k alkoholu a k urážkám, které musela snášet. „Viděla jsem, jak se jen lehce zachvěla a řekla mi: "Já totéž prožívám i v současném životě.“

  Pokračovaly jsme dál v cestě proti proudu času a já měla najednou před očima betonový dvůr obehnaný ostnatým drátem. Ocitla jsem se uprostřed dění. Všechno bylo šedivé a nevlídné. Psal se rok 1944 a místo ve kterém jsem se ocitla se jmenovalo OSVĚTIM. Viděla jsem muže ve vysokých botách a  uniformě, kteří matkám brali násilím děti z náručí. Všude bych křik chaos a panika. Některé děti omámili plynem, pak je házeli do plamenů, ale děti židů s velkým opovržením házeli muži do pecí živé, v plném vědomí.

Nedělali to jen tak, ze své vůle, bylo to na jistý,  určitý příkaz.  Viděla jsem, že do plamenů házeli i čerstvě narozená, živá miminka, ještě plačící. Pláč miminek se mísil s řevem mužů v uniformě a hysterickým křikem matek. Křik dětí z plamenů se šířil do dalekého okolí. Kolem bylo jen zoufalství, nenávist a smrt. Život neměl žádnou hodnotu, člověk byl jen kus – jedno číslo- děti neměly ani to číslo – byly jako kusy mrtvého dřeva.

Matky, které křičely byly často navždy umlčeny jedinou ránou lopaty, či jiného předmětu. V podstatě to bylo pro ně velké vysvobození. Ozývaly se i výstřely.  Tyto obrazy a zvuky, se mnou hluboce otřásly. Nikdy jsem v Osvětimi nebyla a najednou jsem přímo vtažena do takového děsu, který byl rozhodně větších rozměrů, než jsou informace, které máme volně z této doby k dispozici.Haničko, nyní jsme v roce 1944, je to tábor v Osvětimi.“ Chvíli bylo mrazivé ticho. Viděla jsem jak se celé její tělo rozechvělo. „Nesnáším válečné filmy, nemohu se na ně dívat“. Zašeptala Hanka. „Já vím, Haničko“  „Vidím, Tě jak Tě odvádějí někam do společného prostoru.“ „Jsi židovka“.  Najednou jsem uviděla, jak jí začaly po tvářích proudem stékat slzy. Začala usedavě plakat. Aniž bych jí popsala obrazy, které jsem doposud viděla jen já, zašeptala do ticha větu, při které mě zabolelo srdce. „ KDE JSOU MOJE DĚTI?“ JÁ JSEM JE NEOCHRÁNILA“. „JSEM ŠPATNÁ MATKA“

A to byla ta bolavá, nenávistná myšlenka spojená s velmi silnou emoci před smrtí. Tato myšlenka se přenesla do dalšího života a způsobila nenávist k vlastní osobě. A tak jsme s Hankou postupně odpouštěli vojákům a především odpustila sobě, že své dva chlapce a holčičku nedokázala ochránit před touto událostí. Otálela tehdy s útěkemk příbuzným,daleko od svého bydliště a pak jedné noci při silném bušení do dveří německými vojáky pochopila, že už je příliš pozdě. A tak jsme rozpouštěli negativní proudy energie, které spoutávaly duši této ženy. Najednou mi andělé poslali před oči obraz holčičky hrající na piáno a mladé ženy, která s upřeným láskyplným pohledem sleduje svoji dceru.

Víš, Haničko andělé mi pro Tebe dali ještě vzkaz. Moc Tě trápilo, že Tvá holčička, která byla velmi hudebně nadaná, nemohla rozvinout svůj talent. V tomto životě máte příležitost dokončit tento záměr duše.

Hanka si utřela slzy. “Kytičko, to je pravda, moje holčička miluje hudbu, a já také". „Tak si to s ní v tomto životě krásně užij.“ „Je to stejná duše.“  Hanka se mě usmála. „Tak teď už je mi jasné, proč jsem nemohla ve škole číst knížku Sofiina volba. /je to kniha, kde matka měla rozhodnout, které její dítě bude žít a které nacisti zabijí/ „Nechápala jsem, jak to někdo může číst. Už teď mi mnoho věcí zapadá a je mi jasnějších. Jakoby ze mě spadl velký kámen.“

Ještě chvíli jsme rozebírali další možnosti a postup léčby tohoto citového zranění  a když tako žena odcházela a objala mě, cítila jsem uvolnění a klid z její duše. "Děkuji". Také jsem poděkovala andělům za pomoc.  Přicházeli na řadu další klienti a já jsem až do večera občas ještě měla před očima šedivou barvu, plameny a starodávné kočárky válející se na hromadách obehnaných ostnatým drátem

Kytička

osvetim-3.jpg

 

 

osvetim5.jpg

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jana - Regresni terapije...

Procitam si pomalinku tyto pribehy a příspěvky,nase mile Kyticky,a protože i sama se chystam u ni podstoupit regresni terapiji,zastavili se moje oci na tomto pribehu...Strasidelne bolestivem...A tak si rikam,ze uz je sice davno napsany a ze mozna jiz nikdo muj komentar nebude cist,ale neda mi to,abych jej nenapsala...
Tudiz se ptam:
Kolik bolesti musí jedna lidska bytost udelat druhé,aby byla sama nekdy potrestana... Kolik te bolesti je mozne vydrzet...a kde je hranice?A prave k vuli tomu i naprava toho vseho deni...a dar od Boha,novych zivotu a karmy...Aby jsme dostali moznost odcinit svoje nelidske ciny...
V tomto smutnem zivotnim pribehu se mluvi o Fasistech i koncentracnich taborech...Mne by jen zajímalo,co se deje s těmito zivoty nacistu...s jejich karmou...Jaci jsou to lide kteří dostanou druhou moznost odcinit svoje hrichy...?Tahnou snad sebou ještě to svoje zlo přes budouci zivoty?Zustalo v nich ještě toho spatneho dokud byli nacisti...?Kazda lidska bytost ma pravo zhřešit anebo mit všelijakých ,,restu,, hrichu...Ale tohle...?Takovahle zvirectva...?
Jaci jsou to lide když se opet narodi...?
Vim ze jsem si neuvědomila v cas,kdyz jsem u Kytičky byla,a mozna je to i bezpredmetne...
I když i ja s ni potrebuji touhle terapiji resit moje rodice a mého muze...Ale jsem se dozvěděla informaci před nejakym casem která mi tehdy poradne vzala deh...Ze tito lide moje matka a muj muz,v minulem zivote byli nacisti a ještě k tomu,milenci,a v koncentracnim tabore hromadne zabijeli svoje nevine obeti... i v tomto zivote mají rysy nacistického chovani ke svojim blizkym...a svemu okoli...Neverila jsem,jen mi na kazdem kroku pripominaji jejich skutky opravdu tohle chovani...Kyticko,vim ze to mozna ani není pravda a to ty nejlepe sama vis kde je pravda i co je pravda... Ty vis vse... Jen by mne opravdu zajímalo jestli se takovito lide s takovou karmou mají moznost ,,vyléčit,, jestli mají sanci byt v nejakem zivote dobri lide a odcinit tak vsechnu bolest kterou napachali nevinym... Veliky pozdrav za Kytičku i zucestnene...

eva - válka

Milá Kytičko, chodím občas na Vaše stránky. Nikdy jsem na žádný příběh nereagovala, ale dneska musím. Je to tak silné. Myslím si, že jsem něco podobného za války zažila. Ten strach a úzkost mě provází pořád. Mívala jsem válečné sny, plné bombardování a strachu z letadel. Strachu o děti. Léčím se na nervy.
Já to mám naopak. Na válečné filmy se dívám a prožívám je. Brečím a snažím se pochopit rukopis autora, který film zpracoval. Je to subjektivní pohled jednoho člověka.Ptám se, jak to bylo ve skutečnosti...?Kde se vzala tak krutá doba? Na které straně jsem stála? Je to asi karmické. V každém případě děkuji za silný příběh paní Hanky. Přeju jí i nám ostatním
pochopení, odpuštění a zpracování. S požehnáním a pomocí nebíčka a Pána Boha. Děkuji.

marcela - Re:bude nás asi mnoho...

Milá kytičko,mam pocity od dětsví jako lidé co tady píšou přiběhy a odpovídaji ti,na tento přispěvek.Od mala pokud se dívam na filmy dokumenty o válce,židech a koncentr.táborech prožívam nesmírná muka,brečim,nedokážu to popsat,hrozné pocity a zároven miluji 30 léta to období,se mi hrozně liíbí a jaksi se v něm vidím,hudba,nábytek vše.Byla jsem jako malá se sškolou v Osvětimi....asi v 6 třídě,ten pocit nepopíšu..neumím vyjádřit,strach,sevřený žaludek,hruza a bezmocnost,dodnes mně to v mysli trápí...děti si pak jely do Krakova nakupovat,ja jsem nekupovala nic,byla jsem totalně vycucnutá.pořad jsem tam byla,dotykala jsem se i těch pryčen a věděla jsem že je mi to blízké,že to prostě odněkud znám.Dodnes se s tim nemohu vyrovnat,cítim že ve mně něco je a musi to jít ven...nevim ale jak. a proto se denně modlim za své děti a rodinu a pak i za všechny lidi,včetně dětí kteři zahynuli v tomto pekle,které vytvořil člověk.Děkuji za tento přiběh a asi se k tobě objednam na terapi.

MARCELA - Re: Re:bude nás asi mnoho...

...ještě s dovolením jsem nenapsala,jak v nynější době na mě pusobí některa mista ,která jsou touto dobou poznamenána,Byli jsem s dětma v Boskovicich ve Western městečku ,potom jsem se prochazeli městem,vešla jsem do krsné na pohled ulice,najednou stísněnost strach,hruza,špatně se mi dýchalo,říkala jsem manželovi je mi tady zle musim pryč,prošla jsem ulicí,vyšla na druhé straně kde se otočim a na zdi napsano na ceduli...toto je bývalé Boskovické ghetto,kde žili boskovičtí židé,než je transportovali do Osvětimi a Terezina.co k tomu dodat....prostě to asi citíme a je nas mnoho.Přeji všem krásné léto a asi opravdu musime odpustit i těm tyranum,kteři nam tyto hruzy zpusobili.

Maja - 2.sv. vojna-hobby?

Ja mam opacny problem-moj manzel uz od pubertalnych cias prejavuje obrovsky zaujem o 2.sv. vojnu-mame plno knih s touto tematikou, dokumentov na dvd, modely tankov, prilby... Ja nie som tymto nadsena, taktiez neznesiem pozerat vojnovy film, preto nechapem, co jeho na tomto obdobi tak fascinuje. Pritom je to velmi dobry clovek, sucitny, place so mnou pri pozerani romantickych filmov, ma rad ludi, zvierata... akonahle zisti, ze je niekto alebo nieco nove ohladom informacii o vojne-ide za tym....

skritekB - je něco mezi nebem a zemí

Moje přítelkyně zažívá něco podobného. Já i ona jsme přesvědčeny, že zažila hrůzy druhé světové války, prošla koncentračním táborem, zažila hrůzu hladu, což ji v podobě úzkostí a strachu, že opět bude hlad provází i v současném životě. Já nic z toho neprožila, vím, že jsem si životy užívala a prožila poměrně bohémská období a celkem zábavu, přesto i mě se tento příběh dotkl, zvlášť když totéž prožila má přítelkyně.

Eva - regresní terapie

Před lety jsem absolvovala regresní terapii se stejným příběhem, tolik utrpení a bolesti..., a díky terapii jsem pochopila proč na některé věci reaguji pláčem a cokoliv o válce či násilí nemůžu...Němčinu jsem vzala, když jí bylo moc, bylo mi na zvracení...
Jediným lékem je stále odpouštět a dát svým dětem s vděčností v tomto životě co nejvíce lásky.

Tomáš - Děkuji

Děkuji za zveřejnění tohoto silného příběhu. Na základě toho, co prožívám už od dětství a hlavně v poslední době, stále jasněji tuším, že jsem prožil něco podobného. Není to lehké vše správně pochopit a osvobodit se ode všech destrukcí. Proto jsme ale tady a máme v tomto životě jedinečnou příležitost, je to nádherný dar. I když to mnohdy stojí spoustu utrpení, nevzdávejme se a jděme dál. Přeji všem lidem, kteří prožívají něco podobného, hodně síly a pomoci ze Světla. :-)

Eva - Už vím....

Od dětství, jakmile někde slyším slovo válka, vidím zbraň, běží film o válce, odvracím zrak, třesu se, utíkám.
Když jsem se zúčastnila povinného školního zájezdu do Pevnosti Terezín, odmítla jsem a plakala.
Rozumím a děkuji Kytičko za tento "příběh."

Maja - Regresna terapia

Dobry den
Kyticka, toto je tak silny pribeh, pri jeho citani som citila hrozne mrazenie po celom tele.Tiez mam podobne pocity ako Hanicka, nemozem pozerat valecne filmy ani nic co suvisi s vojnami a hlavne s 2.svetovou vojnou.Citim uplne zufalstvo, ak nahodou pri prepinani televiznych kanalov nahodou natrafim na programy s uvedenou tematikou.A co je horsie, okolo seba mam ludi, ktorych tieto veci velmi zaujimaju a vyhladavaju knizky, ci filmove dokumenty, aby sa co najviac dozvedeli ako to bolo za "onych" cias. Ale mne to pride velmi morbidne a hrozostrasne pozerat na to ako ludia trpeli, ake obludne veci robili ludia ludom. Viem, ze je dolezite naucit sa odpustat, ale v tychto pripadoch je to velmi, velmi tazke.Hanicke prajem, aby sa jej vo vsetko darilo a aby sa tesila zo svojej dcerky a mala stastny zivot. Dakujeme Kyticka za Tvoju pomoc a lasku, ktoru nam rozdavas. S pozdravo Maja

Ila - Re: Regresna terapia

Majo,
mám naprosto stejné pocity jako Ty a lépe bych to vystihnout neuměla. Vzpomínám i na rok 1968,kdy se starší lidé báli,že zase bude válka. Byla jsem hodně malá holka a měla jsem podvědomě velký strach,že přijde zase něco strašného,že nás to jako rodinu rozdělí....dokud není válka, i když je zle , ještě je stále relativně dobře.

 




Archiv

Kalendář
<< květen >>
<< 2021 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

Statistiky

Online: 6
Celkem: 2830864
Měsíc: 14109
Den: 384