Moje milovaná sluníčka - dávám zde na stránky vlastní verše,  je to příběh, který prožilo mnoho duší. Slyšela jsem a také prožila jsem Kdo to zažil, má jistě mnoho podnětů k vzpomínkám...Pro ostatní je to takové malé pohlazení po duši.....

KLINICKÁ SMRT

Jednou k ránu poprvé jsem si hrála na

motýla a jako motýl z kukly,

 jsem náhle z těla vystoupila.Ty pevně

připoutaný  k zemi, jsi klidně,

tvrdě spal a tušení jsi neměl,že letím výšinám.

Má křídla poutal strach, chvělo se srdce motýlí, já hledala jsem místo,

kde můj strach láska rozptýlí. Nikdo mi neukázal cestu a přece jí dávno znám.  

Můj anděl tiše řekl, leť k hvězdným výšinám. Už jsem tam téměř byla,

já jsem se nespletla, stoupala jsem až tam, tam k nebi do světla.

 Bylo to najednou tak krásné, být v nebi s andělem, neřešit žádné problémy,

povznést se nad tělem. Jen celou silou duše vnímat vlídnou Boží zář,

pak anděl vzal do rukou barvy a nakreslil tvou tvář.

Byla jsem tak blízko, tak blízko u nebe,

 najednou jsem si vzpomněla, že jsem tam bez tebe. Poznala jsem, jak bolí něžné srdce motýlí,

jak lehounce a snadno, se člověk v touze pomýlí.

Do mé duše vpil se Tvůj obraz,

zmizely cesty ke hvězdám, já musela jsem přiznat,

jak dobře tvou tvář znám. Leť zpátky,řekl

 anděl, nehraj si na motýla, vždyť vzpomínka pouhá,

Tě málem v kámen proměnila. Já odmítla  se vrátit, nechat se tělem zotročit,

 anděl vzal mlčky svůj štětec, vmaloval slzy do očí.

Pak znovu ukázal mi obraz,

ve mně se srdce rozechvělo a mé motýlí tělo rázem celé zkamenělo.  

Nemám už svoje křídla, nemohu mluvit s andělem,

 v dalších krátkých vteřinách, jsem zpátky nad tělem.

Všechno mě znovu bolí, nevnímám žádné souznění,jen můj lékař sdělil mi 

VÍTEJTE  ZPÁTKY NA ZEMI.