Hezký den KYTIČKO,

moc Tě zdravím.
Ráda bych Ti chtěla poděkovat za moc hezké články na Tvém webu, které mě "nutí" hodně k přemýšlení .
Chtěla bych ti popsat svůj příběh.

S partnerem jsme se snažili půl roku o miminko, a když už se to podařilo, velice rychle jsme si zvykli na ten krásný pocit, že čekáme miminko a povídala jsem si s Dušičkou . Než jsem zjistila, že jsem těhotná, zašla jsem k mé známé léčitelce pro jistou informaci, která mi řekla, že bych měla něco udělat s homocysteinem v krvi. Zjistila jsem si, že na homocystein je kyselina listová, kterou jsem již brala před otěhotněním. Dostala jsem od léčitelky chutně slaďounký sirup na homocystein, který si dávám každý den do čaje a veselila se ze života dál.
S partnerem jsme se těšili na miminko a začali jsme přemýšlet o vdavkách a zakoupení domku, když nás bude více .

Pak ale nadešel den, kdy jsem vstávala s bolestí v podbřišku a s krvácením, zavolala jsem sestřičce mého gynekologa, zda-li k nim mohu přijet na vyšetření. Lékař mi řekl, že si myslí, že se jedná o samovolný potrat, ale pro jistotu mne pošle do nemocnice, kde jsem byla hospitalizovaná na GPK a byla pouze na pozorování, protože pak již během hospitalizace žádná bolest nebyla.  Od pobytu na GPK se zaobírám (duchovními) myšlenkami, proč jsem měla samovolný potrat. Reiki a pod. se zabývám od puberty, takže jsem si říkala, že se bude asi jednat o nějaký problém z hlediska duchovna. Co mi tím Matka Příroda chtěla říct a co jsem si tedy měla uvědomit.  V nemocnici jsem stále věřila, doufala, že Dušička miminka bude bojovat se mnou a vše bude v pořádku, ale lékaři na GPK byli od prvopočátku přesvědčeni o potratu. Místo toho jsem se stále modlila  a povídala si s veselou Dušičkou miminka, která mi říkal a, že je odpočinutá a bude pomáhat.

 Na pokoji se mnou ležela 72letá profesorka mat/fyz, která mi byla též (jako rodina) velikou oporou, všem za to velice děkuji a vážím si pomoci. V den odchodu z GPK mi na pokoj sestřička přivedla mladou 24letou holčinu,která šla na interrupci. Povídaly jsme si, než jsem byla propuštěná domů. Byla jsem ráda, že jsem se mohla setkat s oběma ženami, díky nimž jsem si pár věci uvědomila. Pak jsem opět cítila

Věř mi, že o těchto blocích, někdy nemáme ani tušení. Jsou v hloubi naší duše a já vidím, jak vyplouvají na povrch například při zasvěcení Miguraj,, když jinak veselý člověk začne usedavě plakat, třese se strachem, nebo křičí bolestí. To všechno je přirozená léčba duše. I ty máš v podvědomí takový blok. Máš tam zakódovaný strach. Podvědomě se bojíš těhotenství i porodu. Tvé tělo jen plní Tvé podvědomé příkazy, a zbavuje se toho, co tento strach způsobuje. Je to jakýsi ochranný mechanismus.

Tvá vize minulého života, kdy se bojíš porodu je správná. Vidím ženu, která umírá v neskutečných bolestech. Její duše je rozervaná na kusy myšlenkou, že umírá a nechává své děti bez ochrany, bez pomoci. Nemá nikoho jen své děti, protože partner, je už v duchovním světě. Nikdo ji není ochoten pomoci. Děti jsou malé a žena ví, co čeká její sirotky. V této hrozné situaci a temné vizi budoucnosti svých dětí opouští tělo. Umírá.

Drahá Jitko, věřím, že mi za nějaký čas, pošleš fotečku z ultrazvuku a na ní Tvé krásné děťátko.