VELKÁ BOLEST, STRACH A NEMOCNÉ SRDCE
Záznam z terapie dne 2.12.2009-12-03VELKÁ BOLEST, STRACH A
NEMOCNÉ SRDCE
Helena: „ Ten den jsem přijela k svým rodičům se svou dcerkou na návštěvu. Verunce jsou čtyři roky. Maminka byla veselá, i když taková jiná než jindy. Řekla mi, že mně a Verunku moc miluje, a že jsme její celý život. Neříkala to často, ale tentokrát na to kladla takový velký důraz.
Byl to hezký večer, tak jako vždy, když jsem k rodičům přijela. Moje maminka byla krásná žena. Tatínek jí miloval a ona jeho. Jenže se něco se v poslední době hodně změnilo.
Tatínek si našel jinou ženu, se kterou se stýkal. Maminka to špatně snášela a dost se tím trápila. Otec se snažil tento vztah ukončit, ale ta žena mu nedala pokoj. Jednou jsem tatínka přistihla, když brečel mamince na rameni a prosil ať mu pomůže. Přesto za tou ženou zase později odjel. Domlouvala jsem mu, ale nic nepomáhalo. Maminka byla profesorkou na střední škole. Byla moudrá, nedávala najevo to, co jí trápí, ale já vím, jak jí to bolelo. Právě jí začínaly prázdniny. Chtěla si odpočinout. Maminečka měla odletět k moři na dovolenou asi za dva dny. Balila si kufr a povídaly jsme si. Byla také objednaná ke kamarádce na nehty, připravovala si šaty, tak moc si zasloužila odpočívat.
Byla tak krásná ve svém věku, lidé si často mysleli, že jsme sestry. Povídaly jsme si o různých věcech.
Přesto všechno, se mi podařilo ještě usnout. Vzbudila mně až malá Verunka a já při pohledu na hodinky jsem s velkým údivem zjistila, že je 10hodin. To není možné!! Verunka tak dlouho nikdy nespala. Pravidelně vstává o půl sedmé ráno. Vstala jsem abych rychle nachystala snídani.
Otec se také právě probudil. Oba jsme byli překvapeni, že je tolik hodin?Jak jsme mohli všichni tak dlouho spát? Verunka šla probudit babičku (její oblíbená činnost), ale moje maminečka jí dveře stále neotevírala. V tu chvíli mně Kytičko, přepadl hrozný strach.
Lékař vyšel z pokoje a řekl, že naše maminka je mrtvá a že už nelze vůbec nic udělat. To bylo tak strašnééé!!
Kytičko, lékaři byli tak ohleduplní, že ještě téměř hodinu, nás s maminkou nechali o samotě a čekali s námi. Paní doktorka držela malou Verunku v náručí a druhý lékař mi nabízel léky na uklidnění. Čas se pro mě v této vteřině zastavil. Pak maminku odvezli.l Nic jsem nechápala.
Otec jen plakal a nebyl schopný ani mluvit. Maminku jsem znovu uviděla až za čtyři dny, když byl pohřeb. Tehdy jsem úplně nevěřila na posmrtný život. Když jsem tam ale stála a znovu viděla její tělo, věděla jsem určitě, že toto už není moje maminka. Pochopila jsem,že je to tím, že tu chybí její laskavá duše. Kytičko, neustále se ptám: Proč?? Proč zrovna moje maminka??? Tolik nás milovala. Byli jsme jako sestry. Vždy jsem jí ve všem poslechla a teď mi nemá kdo poradit. Myslela jsem, že toto budu řešit někdy v šedesáti, letech.
Tvrdí, že jsme všechno zatajili, že se maminka sama zabila. Všichni si to myslí. Dokonce mi řekli,že pokud tvrdím, že se nezabila, tak že jí otec něco dal do kafe, aby se jí zbavil.
Ale nikdo tomu stejně nevěří a všichni, čekají, že se s otcem přestanu stýkat. Protože zavinil její smrt. Přišla jsem tedy o maminku a s otce mi udělali vraha.
Kytička: „ Helenko, já vím, že teď je to těžké, ale měla bys myslet na sebe. Ta malá holčička, tě tolik potřebuje. I pro ni to muselo být hrozné, protože vnímala tu Vaši bolest. Navíc její hlavička to přesně nedokázala chápat.
Maminka cítí tvojí bolest, tvojí beznaděj. Jsi bez ní jakoby ztracená v tomto světě.
Helena: Ano tak to přesně je
Kytička: Teď mně dobře poslouchej. Já vidím tvou maminku v červených šatech. Znamená to, že je šťastná a rozhodně nechce, aby ses trápila.
Helena: Překvapení. Kytičko????? Co jsi to řekla??? V červených šatech???? Tak jí já vidím od pohřbu v každém snu,přestože to nebyla její oblíbená barva. Má vždy červené šaty??? Také jsem jí dala na smuteční oznámení fotku v červených šatech… To není možné? To je opravdu moje maminečka. Je tu se mnou. ( Pláč!!!)
Kytička: Helenko, maminka se může k tobě znovu vrátit. Může být jako Tvůj ochránce, nebo se k tobě vrátí jako miminko, které u Tebe vidím. Nejsi už náhodou těhotná?
Helena: Ano jsem, jak to víš?
Kytička: "Vím to, a navíc, tyto příběhy mají často podobný scénář."
Helena: To je Kytičko další zvláštní věc. Jsem po těžké gynekologické operaci a další těhotenství, to by bylo něco jako zázrak. Nebyla jsem v této bolesti schopná mít ani žádný sex a manžel to naštěstí chápal. Takže se to stalo pouze jednou. A ihned jsem otěhotněla. Myslela jsem, že všechno je tou bolestí a stresem. Já vím, že to miminko všechno vnímá,ale s tím pláčem si nedokážu pomoct, maminka mi chybí každý den, každou minutu a pořád to stejně bolí....
Kytička: Drahá Helenko, andělé Ti posílají do snů obraz maminky, která na Tebe mluví, která si s tebou povídá. Je to jakoby Vaše rozhovory pokračovaly, protože některá přátelství dušíNavíc jsi otěhotněla i při takovém stresu. A sama vidíš, jak je to přesně načasováno a naplánováno. Mám Ti sdělit, že se nemáš bát, že vše zvládneš a všechno bude dobré. Až budeš poprvé v náručí držet své děťátko, které k tobě našlo cestu, budeš jasně cítit přítomnost té krásné duše , své maminky.
Pomoz mu. Jeho duše volá po pomoci tak intenzivně, že by se mohlo stát, že to nezvládne. Láska také léčí, a dokáže zázraky. I tvé zdravotní problémy jsou zatím pouze dočasné.
Tvá maminka mohla klidně zůstat v duchovním světě. Měla možnost radovat se z toho, opojného pocitu svobody. Mohla se dokonce stát pomocníkem andělů. Ona si ale vybrala opět cestu bolesti, těžkých chvil a utrpení. Udělala to jen kvůli Tobě. Tolik lásky cítím, že to nejde ani popsat. To, že ti maminka před smrtí řekla, že Ty a Tvá dcerka jste celý její život, to je jen poloviční pravda. Vy jste nejen její celý život, jste také všechno to, co naplňuje celou její duši, a nezměnilo se to,ani když prošla bránou smrti.
U tebe je potřeba zharmonizovat Tvé jemnohmotné tělo, upravit tok energií a pomoci Tvému srdíčku znovu se začít radovat. Přeji Ti hodně štěstí Helenko a radostí z nového života a a kolem sebe ať máš jen záplavu láskyplných vibrací.
S láskou Kytička
Komentáře
Přehled komentářů
Ano, cítím mnohé z toho, co píše Andrea, přesně tak.
"...bolest je součást zkoušky a zkušenosti, kterou si musíme zažít..."
Díky veliké bolesti člověk začne rozlišovat podstatné a nedůležité i v těch oblastech, kde to dříve měl trochu jinak.
Děkuji za příběh, v němž i některé další momenty cítím u sebe stejně. Jana
teorie a skutečnost
(Andrea, 9. 12. 2009 23:17)
Dobrý večer,
tento příběh mi také otevřel starou ránu, ze které stále nemohu ven. Vždy jsem se cítila hodně silně vedená vyššími silami, často se mi děly zcela přirozeně velmi zvláštní věci, přání se plnila, vše fungovalo ve štěstí, radosti a hravosti. Nikde nebyl žádný mrak. Setkávala jsem s významnými lidmi, dostávala privilegované příležitosti, každý konkurz vyhrála, dařilo se mi. Asi jsem zpychla a cízila se "znalejší" než ostatní lidé, kteří se stále topili v nějakých obtížích. Asi v osmnácti letech se mi začal objevovat sen, kdy tančím s blond mužem s červenými tvářemi, u kostela a on mi najednou v náručí umírá. Probudila jsem s pláčem, štkala jsem tak, až mě duše, srdce a celé tělo bolelo. O pět let později jsme s partou kamarádů vyjeli na prázdninovou dovolenou k rybníku, jeden z mých nejbližších přátel, který se pasoval k nám do rodiny na našeho bratra (vždy jsme si se setrou bratra dokonce stejného jména velmi přály) však zůstat nemohl nebo nechtěl nebo nevím, vůbec jsem mu nevěnovala pozornost. Byla jsem zamilovaná do nějakého kluka, který odvedl tím pádem mou pozornost. Můj "bratr" však nedojel a cestu zpět domů nepřežil. Stalo se to v sobotu a v neděli nám na tu dovolenou přijeli kamarádi tuto informaci sdělit. Ani tohle se mnou nepohnulo - prostě jsem si představovala nějakou odřeninu nebo rozbité koleno nebo vůbec nevím, proč - prostě jsem si nepřipustila tuto možnost. Dál jsem rozdávala své teoretické rady o lásce a energii a tak - lidé mi naslouchali a cítili se posilněni. V pondělí odjížděl další z party skládat zkoušku - zrovna do města, kde v nemocnici ležel náš "bratr". Nabízel mi: pojeď se mnou, zastavíme se v nemocnici. Nejela jsem, řekla jsem mu, že nás k němu stejně nepustí. Když přijel, nevezl dobré zprávy, nepustili ho k němu a navíc mu ošetřující sestra naznačila, že je téměř u konce sil. Nevěřila jsem. Domů jsme dorazili ve čtvrtek. "Tak co, jak je "bratrovi" - byla má první slova - už je mu líp?" Už všichni dozajista víte, jak zněla odpověď. V úterý zemřel..... Moje teorie o posmrtném životě, lásce a všobjímajícím dobru vzaly za své. Musela jsem čelit velice tvrdé realitě. Můj bratr, který tu vždycky byl a nic ode mě nechtěl, zemřel a já jsem nevyvinula ani to nejmenší úsilí, abych na poslední cestu šla s ním. Je to čtvrnáct let a srdce mě bolí snad čím dál víc. Neumím s tímto pocitem dále žit. Moje postavení na vesmírném žebříčku se propadlo o mnoh ostupňů dolů, velmi jsem se rouhala a ošklivě mluvila do nebes, své sobectví jsem neuměla ovládnout - přivodila jsem si mnoho následných výchovných lekcí, které zřejmě trvají doposud a já se z toho prakticky vyhrabávám po centimetrech. Žije se mi sice lépe, ale takový komfort a pohodu, čistý stůl a bezstrarostnou mysl, to už zpátky vrátit neumím, žiji v traumatu ze ztráty milované osoby, která ve mě tak věřila a já tak zklamala. Žiji v traumatu ze ztráty syna, protože tento pocit mám též. Jako by on byl mým synem a já ho hodila lvům. Osudy jsou různé a zkoušky přicházejí. Já tou svou neprošla s čistým štítem, proto chci Helence poradit nebo raději pouze připomenout - ač je to jakkoliv těžké a bolestné, nepropadej malověrnosti, neobviňuj nikoho ani nic ze své bolesti, bolest se zmírní, nikdy nepřejde, bude tam stále, ale to je součást zkoušky a zkušenosti, kterou si musíme zažít, s bolestí se člověk naučí rozlišovat podstatné a zbytečné. To podstatné si nikdy nenech proklouznout mezi prsty, dbej na to, je to důležité.... S láskou Andrea
Poděkování
(Pavlína, 9. 12. 2009 12:44)
Milá Helenko, milá Kytičko, milí všichni, děkuji za tento příběh. Helenečko, tak moc Ti rozumím. Věř, že láska je To, To VELIKÁNSKÉ TO... Děkuji za vše. S láskou a úctou, s vděčností. Mám vás moc ráda.
Posílám lásku, uzdravení bolestí a žalů. Tak moc to bolí, vím. Posílám pohlazení všem dušičkám. S úctou Kytičko k Tobě a Andělíčkům, moc děkuji.
Pavlína
Pro Helenku
(Monika, 8. 12. 2009 17:15)
Helenko,moc ti rozumím já přišla o bratra .Bylo mu 21 let.Díky jeho odchodu ,který nás moc rmoutil a zasáhl jsme pochopily spoustu věcí a otevřela se nám Boží náruč a láska.Věř ,že maminka je s tebou a moc tě miluje.Netrap se .Čeká tě spustu krásného a já ti přeji Boží pžehnání a vedení.Monika
Pro Helenku
(Jana Janna, 8. 12. 2009 16:27)
Milá Helenko.
Rozumím Tvým pocitům po ztrátě Tvé maminky. Mě odešla maminka před rokem - obrovský smutek, žal, bolest, která nepřestává....
Vědomí,že se brzy do Tvého nynějšího života opět vrátí milovaná duše, musí být pocit nádherný. A určitě může zmírnit Tvé trápení do doby, než se tedy opět setkáte.
Přeji Ti světlo a lásku a hodně síly. Jana
Hodně síly pro Tebe Helenko !!!
(Renata J., 7. 12. 2009 23:23)
Děkuji za uveřejnění příběhu Helenky.
Nemám víc slov...jen děkuji.
S láskou ...
Krásny príbeh
(evita, 7. 12. 2009 19:18)Ja som si vlastne až tento rok /mám 48 r./ nejako uvedomila, že si nepamatám, žeby ma moja mama bola objala, alebo nejakým aspoň pohladením bola dala najavo, že ma má rada. Pritom nebola zlá matka. Ja z dcérami mám úplne iný vzťah a život je tak oveľa krajší. Prajem Helenke v živote to najlepšie, aby jej dieťatko zacelilo ranu po strate mamičky.
Nemocné srdce
(Vlaďka, 7. 12. 2009 18:32)ahoj Kytičko, hluboce mě zasáhl příběh Helenky a moc jsem při tom plakala.V dobrém jí závidím lásku, která byla mezi ní a maminkou. O to je smrt bolestnější.Já jsem takovou lásku rodičů nikdy nepoznala, protože naši byli chladní a přísní. Trápí mě to celý život, i když mi je už 54.Mám tři syny a to také není úplně to pravé, tak jsem se upnula na vnoučata a od nich mám lásky dost, i když mám někdy pocit, že jsem velmi nešťastná, přestože nemám důvod. Moc bych se chtěla s Tebou setkat a popovídat si, nebo si vylít srdíčko. Helence přeji krásné, zdravé a šťastné miminko, které vyplní její bolest nad ztrátou maminky samou láskou. Tvoje stránky jsou úžasné a plné lásky. Moc mi pomáhají, když je mi smutno a jsem nešťastná. Přeji všem co nejvíc lásky.Vlaďka
K dopisu Andrey
(Jana Janna, 10. 12. 2009 9:55)