Po prečítaní týchto článkov mi bolo niekedy do plaču a preto som sa rozhodla napísať aj ja svoj príbeh, moje tehotenstvo prebiehalo do 12 týždňa úplne ukážkovo, potom prišli komplikácie v podobe vývojovej vady, "našťastie" len ráštep brušnej dutiny, po tomto zistení nasledovala kopa vyšetrení a samozrejme doporučenie lekárov na ukončenie tehotenstvam kým som prekonala amnicentézu, genetické vyšetrenie a všetko podobné bola som pomaly na konci šiesteho mesiaca. Bábo som rozhodla sa nechať aj proti všetkým lekárom, ktorí sa na mňa pozerali veľmi krivým okom. Dnes má Sofia 3 roky, prekonali sme 5 nekonečne dlhých týždňov v inkubátore, 3 náročné operácie, jedna nás ešte čaká. ALe ja dnes viem že ONA stála zato, a verím že bude úplne v poriadku. Je to naše slniečko a každý večer keď ju dávam spinkať si opakujem, že neľutujem ani jeden deň, ktorí sme strávili v nemocnici. Všetkým ženám odkazujem, nikdy nedávajte úplne na rady lekárov ale riaďte sa hlavne materinským srdcom.

Chcela by som sa spytat Kyticky, aku odpoved nam davaju anjele alebo duchovny svet na podobne zivotne situacie.
Nechat dietatku dozit svoju dlzku zivota aku ma urcenu alebo radsej pri VVCH zakrocit a rozhodnut za dieta?
Co by nam poradili anjele?

zajímavá otázka...to by mě taky zajímalo...právě mi prasklo ve skříni

je to velice těžká situace. Právě se snažíme s manželem o dítko, ale už dva roky se nedaří. Beru teď hormony a doufám, že se to třeba podaří. Modlím se, ale chápu, že pokud nenastala ta správná chvíle, tak miminko ještě nepřijde. Nedokáži si ale představit, co bych dělala ve vaší situaci. Před spaním se za vás všechny (i dětičky, které odešly dříve, než se stačily podívat na tento svět) pomodlím a pošlu velkou vlnu lásky. Přeji vám, aby byla bolest ve vašich srdcích co nejmenší....je mi to tak líto...

zažila jsem něco podobného,mám teď 2 syny-moje zlatíčka,ale 3krát jsem potratila holčičku,asi mi to není dáno mít dceru,je mi 43 let a opravdu chápu co prožívá každá maminka,když to dopadne tak jak nikdo nečekal,tu poslední jsem ztratila ve 22 týdnu,byla zdravá i já a manžel geneticky v pořádku,už jsem si s ní povídala,věděla jsem jak bude vypadat-prostě to byl živý obraz mé krásné dcerky,jenže při kontrolním ultrazvuku-netlouklo srdíčko,taky mi vyvolávali porod,bylo hrozné slyšet pláč miminek vedle na pokoji,musela jsem chodit i k psychologovi a nejvíc mi pomohla alternativa-dostala jsem se k paní,která mi napsala modlitbu za nenarozené dítě,byl to rituálek-úplněk,sama,když jsem to v breku odříkala,slyšela jsem maminko! pak ticho a pak úlevu,
při posledním těhotenství mi vyšly špatné výsledky genetiky,musela sem na odběr plodové vody,ale to čekání nikomu nepřeju,někteří doktoři hned to dejte pryč,jenže já jsem věřila svému pocitu-je to kluk a úplně zdravej,a nakonec mi daly za pravdu i výsledky,maminky věřte sobě a svým pocitům,ty vás nezklamou,já mám teď doma 5 letého lvíčka a dává nám všem pěkně zabrat
hodně štěstí

Je to velmi smutné....ale paní Vlaďka vlastně neměla na výběr....co je horší???Nemůže nikdo odsuzovat a Vladěnka by si měla přestat vyčítat...ještě,že máme Kytičku....doufám,že i Vám vlije nový pohled na věc....moc Vám budu držet palečky.....sama jsem v 17tt a čekám va výsledky vývojových vad....jsem z toho trošku nervózní a často nad tím přemýšlím,ale snad vše bude v pořádku....co mě trápí,je má rodina....snažím se v těhot.dělat s rozumem vše,co před....tělo mi řekne,kdy má dost,co potřebuje...takže chodím do práce,na spinning-ten dělám pravidelně 5let 2x týdně-a to je ten problém...všude slyším,že jsem nezodpovědná...ale když mi to dělá naopak dobře,mé tělo na tento pohyb je vlastně závislé,jedu s rozmyslem a citem,jde mi pouze o psych.pohodu....svého času jsem trpěla bulimií a vím,co psychika umí a nechci se znova k tomu vrátit....a bylo by to hned,neboť kila v těhot.jdou rychle nahoru,to víme a pokud má někdo potíž,s kily se vyrovnat,zajisté mě pochopí...samozžejmě,že mám strach,abych neudělala chybu,ale modlím se k andílkům a Bohu,ať mi pomohou..vůbec to s hormony není jednoduché a pak se mnou ty výtky cvičí mnohem více jak celý spinning....všem maminkám ať budoucím nebo současným přeji zdravé dětičky a štěstíčko.....

Chtěla bych moc poděkovat za příběh, který napsala paní Vlaďce. Ano, je to přesně tak, jak píše paní Kytička. Tu obrovskou, neskutečnou bolest čas otupí, ale v srdci zůstane navždy. To srdce bude navždy plakat a tu ránu již nikdy nic nezahojí. Když jsme čekali naše první miminko, holčičku Aničku, také nám doktoři řekli, že se miminku nevyvíjí mozeček, důvodem byly rozšiřující se mozkové komory, které mozeček utlačovaly. Na tuto vývojovou vadu lékaři přišli již ve 22. týdnu těhotenství. Čekalo nás to nejtěžší rozhodnutí. Rozhodli jsme se stejně jako paní Vlaďka u svého druhého miminka. Dnes je to více než rok a já vím, že nikdy si nepřestanu své rozhodnutí vyčítat, nikdy nezapomenu a naši Aničku budu navždy z celého srdce milovat. Od té doby jsem pochopila spoustu věcí. Jednou z nich je, že nemáme právo rozhodovat o životě druhého člověka, že miminko je dar od Boha, je to zázrak, na který nemáme žádný nárok, který není nijak samozřejmý. Ta bolest je stále živá, nikdy neodejde. V průběhu následujícího roku následovala dvě zamlklá těhotenství. Vnímám je jako trest za naše rozhodnutí a každý den se bojím, jestli ještě někdy budu mít právo na to, abych mohla přijmout ten nádherný dar. Tak moc to bolí... Moc bych si přála vědět, jaký byl můj minulý život, znát své minulé chyby, které mám napravit. Své mimino prosím každý den za odpuštění, miluji ho z celého srdce a nikdy, nikdy na něj nezapomenu. Snad mě jednou vyslyší. Paní Vlaďce bych chtěla popřát hodně štěstí a radosti ve svém životě.