DUCHOVNÍ POMOC - VAŠE KYTIČKA - PORADNA - KOMUNIKACE S ANDĚLY

Bylo 29. května 2013, když jsem zvedla oči od počítače a podívala se na hodiny. Čas 24:52 je doba, kdy už bych měla odpočívat. A tak jsem rychle zamířila do koupelny a následně do ložnice. Byla pozdní noční hodina a já nemohla usnout. Pocit, že někdo stojí u mé postele byl velmi intenzivní. Otevřela jsem oči a uviděla jen takový lehký, matný stín přecházet pokojem. Ozvalo se zapraskání ve skříni a zavrčení mého psa, který tyto návštěvy stejně jako my lidé nemá příliš v lásce. Zavřela jsem znovu oči a snažila se zůstat v klidu. Ucítila jsem studený závan na tváři a na rukou. Bylo mi jasné, že v této chvíli tu je někdo, kdo přišel na návštěvu a něco mi chce sdělit. Ten někdo, kdo přišel byl hodně blízko.

Projel mnou mrazivý pocit, když jsem ucítila lehké pohlazení na ruce. Zcela zřetelně jsem cítila takový tlak, jako když někdo hodně lehce usedá na okraj mé postele. Ani já nejsem nadšená z těchto nočních návštěv. Potřebovala jsem se uzemnit a nevnímat, byla jsem unavená a chtěla spát. Zachumlala jsem se do přikrývky a návštěvě jasné oznámila, že nyní se mnou žádná řeč nebude. Poprosila jsem anděly o ochranu a udělala si pro jistotu ochranný štít. Za několik minut jsem klidně usnula a probudil mě až ranní štěkot pejsků, kteří oznamovali, že je nový májový den.

Když jsem přišla do své pracovny, na svou noční návštěvu jsem si ani nevzpomněla. Za chvíli už jsme popíjeli čaj s prvními klienty, kteří přijeli na konzultaci.  První jejich otázka byla poněkud zvláštní. „Víte, proč jsme přijeli?“ V duchu jsem si přehrála informace od mé asistentky. V devět Ti přijedou do poradny manželé Anna a Jan a chtějí řešit svého syna. Více informací jsem neměla. „Jan se na mě upřeně zadíval. „ Budu k Vám upřímný, nezlobte se, ale já Vám nic neřeknu o našich problémech, chci, abyste mluvila Vy, já Vám všechno budu věřit, ale musím vědět, že Vy něco víte, že to nemáte od nás, že máte ty schopnosti, jak se o Vás říká. Doporučila Vás jedna naše známá, které jste pomohla. Řekněte Vy, co o nás víte. Zhluboka jsem se nadechla. „ O.k. Tak mi řekněte jen datum narození, Vaše a Vašeho syna, kterého chcete řešit, jak už mi naznačila má asistentka.“

Dívala jsem se na data narození a začala jsem vidět před sebou obrazy. Z karmických kódů duše lze vyčíst velmi mnoho. Viděla jsem milého chlapce s duší, která si ani trochu nezvykla na život v této inkarnaci. Najednou jsem měla před očima svou noční návštěvu. Jistě byl to jejich mrtvý chlapec, který za mnou přišel. Jeho duše nechápala nic, z principů zemských struktur života, netušila, proč musí řešit věci, které ani trochu nejsou z hlediska jejího pohledu důležité. Andělé mi ukázali základní problém, který v životě mladého chlapce Honzíka nastal. „ No Váš syn byl v prvé řadě úplně zdravý. Nemá v linii osudu žádný zdravotní problém. Ale Vy jste ho přesto ztratili. Už není v této inkarnaci. Byla to tragická smrt.“ Anička sklopila oči a po tváři ji začaly zvolna stékat slzy. Utřela si slzy a razantně řekla. „To přece nebyla tragická smrt!!!!“

Vysvětlila jsem, že smrt je buď přirozená – tu způsobí nemoc těla. Nebo tragická a tu způsobí úraz,nebo záměrné poškození těla vlastní rukou. V tomto případě to byla ta poslední varianta. Jan nechápavě kroutil hlavou. Jak mohl být zdravý, toto by přece zdravý člověk nemohl udělat. Váš syn byl v pořádku, jen si nezvykl na život tady na této zemi. Byl tu úplně bezradný, s ničím se neztotožnil, nic ho nebavilo a nemělo pro něho význam. Patrně ani nikdy neměl žádnou známost. Nerozuměl si se svými vrstevníky.“ Jan si schoval svou hlavu do dlaní. „Ano, přesně tak vypadal jeho život.

Začala jsem vyprávět příběh pokusu o sebevraždu u svého bývalého manžela.  Vzpomněla jsem si, jak jsem ho našla, proč jsem najednou musela jít na to místo, ten intenzivní pocit, že se něco děje, a zachránit ho. Anička si utřela slzy z obličeje a překvapeně zvedla hlavu. „Vám se oběsil manžel?“ „Ano, vyprávím Vám to proto, že jste zažili podobnou situaci. Anička  začala plakat, ale i tak jsme se společně dostávali k jádru problému. Mladý chlapec, který se v noci, když rodiče tvrdě spali, v klidu osprchoval, oholil, oblékl si oblek, na ruku dal hodinky a do precizně uvázané smyčky vložil svou hlavu.  

Když ho ráno maminka našla, pomoci už mu nemohla. Bylo příliš pozdě. Žádné rozloučení, dopis, vysvětlení, zkrátka jedno velké NIC – prázdnota. To je to, co zůstalo v srdci zlomené matky. „Prosím Vás, mohli jsme tomu nějak zabránit?“  Znovu jsem pohlédla do tajemství kódů duše. „Ano, to jistě mohli, ale jen na nějakou dobu.“  „Udělal by to znovu, v hlavě měl původně plán, že skočí pod vlak.“ „Měl to před očima.“ „Jen Vás chtěl ušetřit toho, že by u toho byla veřejnost a také jeho tělo by bylo hodně poškozeno, to on nechtěl.“

Anička vydechla překvapením. „Ano, on o tom několikrát mluvil, o tom vlaku, že by skočil. „Díval se na projíždějící vlaky z okna svého pokojíčku.“ „Anička dala naplno průchod svému hněvu „  „To není fér, člověk do dítěte vloží tolik snahy, dá to tolik práce než ho vychová, stojí to tolik úsilí a námahy…a k čemu to všechno je?!!!!!! Nic z toho nezbyde!!! Nic nezbyde ani z toho dítěte.!!! „Zoufalý pláč ovládl její bytost. „ Já vím,že všechno toto moc bolí Aničko, ale je to jen Tvůj úhel pohledu. /ani nevím, kdy jsem volně přešla k tykání/ „ Honzík by tu nikdy nebyl šťastný.“ Byla to v podstatě hodná duše, nikdy by nikomu neublížil, ale zkrátka nezvládl tuto inkarnaci a nic na tom jste nemohli změnit. Byl to jeho postoj, pocity jeho duše. Jeho záchrana by spočívala v tom, že by musel jít někam do léčebny, být v péči psychiatrů a to by se nedalo udržet na delší dobu.  On musí ještě projít určitou proměnou v duchovním světě. Potřebuje se teď dostat do světla, protože se nachází v meziprostoru a tam nemůže pokračovat ve vývoji své duše. To je teď ze všeho nejdůležitější.“ „Víš Aničko, dítě není nikdy náš majetek,přichází k nám bohužel, někdy jen na určitou dobu.“

Jan držel svou hlavu v dlaních, tak těžké byly jeho myšlenky. „Kdybych toto všechno věděl, nenutil bych ho k věcem, které ho nebavily.“ „  No, jako otec jsi vyvíjel snahu, začlenit ho do života a předat mu zkušenosti. To je obvyklý postoj otce. „Byla to Tvá úloha.“  

Ještě jsme probrali pár věcí ohledně další terapie a dalšího vzkazu od Honzíka. Domluvili jsme se na příští návštěvě a když odcházeli,napadlo mě, že za poslední měsíc, jsou to již třetí rodiče, kterým se doma tímto způsobem zabil mladý syn. Jak musí být těžké procházet denně okolo tohoto místa, smířit se s tím, že se to stalo v jejich blízkosti a oni nemohli udělat nic pro jeho záchranu. Víte jak silně a urputně se vrací obrazy, pocity a vzpomínky? Co se děje v myšlenkách těchto lidí? Jsou to ty nejtěžší životní zkoušky. Je to tak časté a opakují se stejné vzorce. Je to někdy až neuvěřitelné

Prosím pošlete dnes světlo všem, kteří těmito zkouškami procházejí. Budou potřebovat neskutečnou sílu k uzdravení. Děkuji všem.

S láskou Kytička