Devátého května letošního roku, bylo velmi pěkné jarní ráno. Spíše to venku vypadalo jako začínající léto. Při pohledu z okna, bych nejraději zavřela svou duchovní ordinaci a šla někam na procházku, nasát ten úžasně letní vzduch který je plný zvláštních vůní. Posadila jsem se k oknu, a na chvíli zavřela oči. Jen na malý okamžik jsem  se v duchu přenesla na louku plnou kvítků a hebké trávy. Z mého snění mě vytrhl hluk, který se ozýval ze schodů. Přišla za mnou maminka Hanka a v náručí měla asi  pětiletého chlapce, kterému se do mé ordinace očividně nechtělo. Chlapec stále otáčel hlavu ke své matce a uhýbal očima. Nechtěl se na mě ani podívat. Jeho reakce a chování vůbec neodpovídaly jeho věku. Vysvětlení bylo více než příznačné. Chlapec Hanky, je totiž autista. Slovo autismus vzniklo od slova autos a znamená to být sám – „osamělý“

.

 Jelikož jsou autisté velmi často úzkostliví a mají strach z cizích lidí, je s nimi spolupráce  při jakékoliv  terapii dost složitá. Nedokáží být v klidu, není možné s nimi udržet ani oční kontakt, nevnímají to, co se jim povídá, nesdělí Vám své pocity. Nereagují na žádné pokyny. Nejsou schopni se soustředit. Mají svůj svět, do kterého jsou ponořeni.Tento chlapec se jmenoval Martin, ve svých pěti letech nemluvil a ani sám nechodil. Chůze se velmi bál a schopnost mluvit,  se někdy u těchto dětí také vyvíjí až později. Držel se tak trochu zmateně na klíně své maminky, očička, na kterých se projevila šilhavost, mu těkaly ze strany na stranu. Jeho oči nebyly ani na vteřinu v klidu. Připadalo mi, jako když oči jezdí po řádcích v knize, pečlivě ze strany na stranu. I když otočil hlavu do jakéhokoliv směru, vždy jeho oči jezdily, stále stejnou, konstantní rychlostí, jakoby četl svou neviditelnou knihu.  Když jsem mu na hraní podala kamínky, zdálo se, že alespoň na chvilku zaujmou svou barevností chlapce, který jen vydával neurčité hlasité zvuky a divoce gestikuloval ručičkami.

Jeho maminka mi vyprávěla svůj vlastní příběh matky, která měla doma tři zdravé děti a další těhotenství už v žádném případě neplánovala. Když jí lékař sdělil tuto zprávu, že čeká další miminko, nedokázala jí unést. „Víte, všechno se ve mně tím strachem, že to nezvládnu sevřelo.“ Představila jsem si, jak moc ublížím svým dětem, když budou mít ještě dalšího sourozence, že jim nebudu moci dát všechno, co bych chtěla a co by si moje děti zasloužily. „Napadlo mě, že bude lepší, když zemřu.“ „Šla jsem z nemocnice a přemýšlela, že skočím pod vlak.“ „ To dítě jsem tak moc nechtěla!!“.  Při této větě se jí zaleskly v očích slzy a snažila si svého chlapce přitisknout ke svému srdci. Martínkovi se to nelíbilo, začal opět vydávat své hlasité výkřiky a rozházel všechny kamínky, které jsem mu dala.“ Já si tak moc vyčítám, že je „takový“ proto, že já jsem ho nechtěla“. „Tak to určitě není, oponovala jsem.“ „On si to Martínek vybral jako zkušenost z jiných důvodů.“ „Ale jako vzorec mu to v hlavičce určitě zůstalo, tak to bychom měli odblokovat jako první.“ A taky ten Tvůj pocit viny, který cítíš, kvůli svým dětem. „  „Mateřství je velký dar a sourozence bychom měli brát jako požehnání, protože vesmír nám posílá blízkou duši, která si vybrala stejné rodiče jako my.“ A je to pro nás jedinečná příležitost k lásce a službě bližnímu.“

Posadily jsme se naproti sobě, Martínek seděl na klíně své maminky. Zkusila jsem letmo pohladit jeho ručku, ihned mou ruku smetl. Ohnal se po mě jako bych mu narušovala jeho klid, a prostor, který si hájí proti jakémukoliv vetřelci. Zavřela jsem oči a se vší důvěrou jsem poprosila anděly o pomoc. Začala jsem metodou Fastr EFT vyťukávat pocity viny na Hance a odblokovávat podvědomé negativní vzorce, které tato událost vyvolala. Jedna druhá vlna ťukání a chlapec na Hančině klíně, se jako mávnutím proutku ztišil. Žádné zvuky a ni pohyby rukou. Vnímala jsem také změny na jeho tváři, napětí v něm se zklidňovalo a jeho oči se přestávaly pohybovat. Podíval se na mě. V jeho očích, ve kterých  do této chvíle nebyla ani špetka zájmu o tento svět, se objevila bolest. Jeho duše mě začala vnímat. Natáhla jsem k němu ruce, objala ho, a opatrně jsem si chlapce posadila na svůj klín, jeho tvář, směřovala k matce. Moje hlava se přitiskla k jeho blonďaté hlavičce a posílala jsem mu tolik lásky, kolik jsem jen byla schopna. Moje dlaně vzaly ruku Hanky a do té jsem položila jeho malou dlaň. Pak jsem hladila jeho drobné prstíky a volnou rukou vyťukávala věty na specifická místa jeho drobného tělíčka.

„ PŘESTOŽE MĚ MOJE MAMINKA NECHTĚLA, MÁM SE RÁD A PŘIJÍMÁM SE. JE V POŘÁDKU ZBAVIT SE TÉTO BOLESTI. I KDYŽ MĚ MOJE MAMINKA ODMÍTALA A CHTĚLA SE ZABÍT, MÁM SE RÁD A PŘIJÍMÁM SE. NECHÁVÁM JÍT TENTO POCIT NEJISTOTY.  JSEM ÚŽASNÝ A MÁM SE RÁD, PŘESTOŽE MĚ MAMINKA NECHTĚLA. JE PRO MNE BEZPEČNÉ CHODIT, JE V POŘÁDKU PROJEVIT SVÉ POCITY, JE PRO MNE BEZPEČNÉ VNÍMAT SÁM SEBE, JAKO DOKONALOU BYTOST.

To všechno byly věty, které moje ústa šeptaly. Mé prsty neúnavně poťukávaly v pravidelném rytmu na spouštěče energie v Martínkově těle a v tomto tichém úžasném okamžiku, tento autistický chlapec měnil strukturu svých vzpomínek. Při větě, o myšlenkách na sebevraždu maminky a odpuštění, začala Hanka překvapeně gestikulovat. „ Tečou mu slzy, on pláče!!!!!“  „To snad není ani možné“ Bylo pro mě velmi těžké nenarušit tento tichý proces uzdravování mysli a pokračovat dál.  K této terapii patří i propojení mozkových hemisfér, kdy je důležité zabroukat melodii a napočítat do pěti. A tak jsem zazpívala krátkou melodii, a začala počítat…jedna…..dvě….tři…čtyři….pět…. PĚT!!!!!  Řekl naprosto zřetelně dětský hlas. TŘI !!!!  Hance se v očích opět zaleskly slzy. ON TO PO VÁS OPAKUJE – TY SLOVA!!!.  Pokračovala  jsem podle struktury terapie.  Dala jsem pokyn:„ Nádech a hluboký výdech. „ Nepřeslechla jsem se, skutečně to tak bylo. Tento autistický chlapec, zavřený do svého světa, neschopen zopakovat cokoliv, poslouchal pečlivě mé pokyny a opravdu zhluboka vydechl.“

Podívali jsme se s Hankou na sebe a toto vydechnutí se ještě několikrát opakovalo, přesně  podle mých instrukcí. Najednou jsem cítila, pohlazení po ruce, Martínek hladil mou ruku tak podivně zrychleně, jako by mi mačkal všechny prsty. Já jsem věděla, že je to signál. „Dnes mi to úplně stačilo.“ Ukončila jsem terapii, Martínek začal opět vydávat své obvyklé, tentokrát velmi hlasité zvuky a do dveří vstoupila jeho sestra, která se postarala o svého bratříčka s láskou a my jsme s Hankou mohly v klidu rozebrat další postupy léčení.  Je jasné, že Martínek autista je a autistou zůstane. Jeho komunikace se však může velmi výrazně zlepšit a také touto metodou se mohou odstranit časté snahy o sebepoškozování, mohou zmizet epileptické záchvaty, může se vyléčit vnitřní agrese a další jiné symptomy, které ztěžují život samotným autistům a především jejich rodičům.

A tak jsem měla možnost být opět svědkem něčeho velmi vyjímečného a jsem šťastná, že jsem Vám to mohla sdělit.

Posílám všem andělské pohlazení, maminkám a tatínkům, které mají autistické děti, bych chtěla popřát hodně síly, vytrvalosti a hodně radosti z každého pokroku. Nepřestávejte věřit, že ve Vašem dítěti je citlivá milující duše, která si pouze vybrala určité omezení projevu, která ale vnímá, cítí a prožívá ve svém nitru vše, jako my ostatní.

S láskou Kytička