Dne 23.8. 2007 byla v TV odvysílána repríza pořadu „ POŠTA PRO TEBE“.

Nejsem příznivcem tohoto žánru, vlastně se přiznám, že televizi téměř nesleduji.
Tentokrát jsem se ocitla v místnosti, kde televize byla zapnutá a tento pořad tam právě běžel.
Bylo to dojemné setkání matky a dcery. Matka za pomyslnou zdí, vylévala dceři své srdce.

Žádala jí o odpuštění a prosila jí, aby urovnali a zapomenuli dávné spory. Nežádala mnoho. Přála si jen obejmout svá vnoučata a mít své děti zase všechny u svého stolu. To mně zastavilo. Neodešla jsem,ale s napětím sledovala, jak toto usmíření bude probíhat.Přesně toto je právě okamžik, kdy dojde-li k odpuštění, andělé jásájí. Mají neskutečnou nadpozemskou radost,protože duše pochopily sílu odpuštění  a našly k sobě cestu. Když nemocná, stará žena, s třesoucím se hlasem dojemně odprosila svojí dceru, které nejspíš opravdu ublížila,měla se odstranit zeď a obě ženy si měly padnout do náruče.

V tomto okamžiku, se však stalo něco nečekaného. Dcera velmi tvrdě matce sdělila, že jí nechce už nikdy v životě vidět a že jí do svého života ani ke svým dětem nikdy nepustí.
Její obličej vyzařoval najednou takovou tvrdost a neústupnost, že mi až přeběhl mráz po zádech. Její poslední slova do kamery to byl téměř výkřik. „Ukončete to !!“ Tím jasně dala najevo, že neodpustila. Byla příliš naplněná křivdou a sebelítostí.
Po této prosbě vstala a chystala se odejít.
Čekala jsem,že matce vytrysknou z očí slzy. Muselo to být pro ní hrozné zklamání. Z její vrásčité tváře jsem četla prosbu:" Odpusť mi, můj život se chýlí ke konci."
Bylo mi jasné, že v tak silně emotivním okamžiku, nelze zadržet pláč. To, co následovalo, ale zřejmě nikdo neočekával.
Matka vyskočila ze židle a silným hlasem, který už se netřásl dojetím a smutkem,ale byl nabitý zlobou, vykřikla:

„ Proklínám Tě, proklínám i Tvé děti.!!“

Dcera zastavila své kroky a také vykřikla: „ To není poprvé, ale je to naposledy !“
A rychle opustila televizní studio. Pak moderátorka pořadu, vzala do náruče starou,třesoucí se ženu a snažila se utišit její zoufalý pláč. Mladý muž jí přinesl léky na srdce a odvedl stařenku mimo záběry kamer. Pořad skončil. Jen já jsem ještě chvíli němě zírala na televizní obrazovku
Nějak jsem se z toto zážitku nemohla vzpamatovat. Vždyť tady byla vyslovena kletba téměř v přímém přenostu. Matka proklela svou dceru a vnoučata. Proklela právě ty, které obvykle nejvíce milujeme.

Měla jsem před očima všechny, kteří mi píší o tom, že na sobě kletbu cítí,nebo že sami někoho prokleli, a teď nemají klid.
Taková kletba totiž přetrvává věky. Přechází hranice smrti a vchází při zrození do nového života. Není lehké se zbavit jejich následků.

Znovu přemýšlejme o síle myšlenky. Znovu si připomeňme jak důležité je naučit se odpouštět.
Hlídejme si své emoce. Hlídejme si svá slova. Pokud nás někdo rozzlobí, neživme v sobě nenávist. Pokud nám schází schopnost sebeovládání a sebekontroly,prosme anděly o uzdravení našich emocí. Síla odpuštění je neskutečná. Její důležitost je zdůrazněná i v Bibli.

Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru? Snad až sedmkrát?“Ježíš mu odpověděl:Ne sedmkrát,ale až sedmdesátkrát sedmkrát./Matouš17-18/

Co je to odpuštění?

Odpuštění je propojení  duší.
Kouzelná síla, víc, než lidé tuší.
Pohled do očí,kde ztratila se zloba.
Často nám schází, je příliš krutá doba.

 Je jako víra, co umí léčit rány,
Zář čistě bílá, co zlu zavírá brány.
Dotek čistých dlaní, poselství od anděla,
naprostý klid zbraní,tam, kde válka neuspěla.

 Odpuštění, je jaro v zemi ledu.
Čištění srdce, od každé kapky jedu.
Je jako vánek, co chladí letní noci,
Tvůj klidný spánek a záblesk Boží moci.

Kytička