DUCHOVNÍ POMOC - VAŠE KYTIČKA - PORADNA - KOMUNIKACE S ANDĚLY

Krásné sluníčkové ráno, přeji všem, kteří hledají souvislosti ve svých životech, aby svým poznáním mohli posunout svůj směr na cestu pochopení, štěstí a lásky. Náš pozemský život má určitá pravidla. Na začátku každé životní cesty je plán duše. Po celou dobu života máme možnost využít pozitivní energii ke svému růstu a máme k dispozici nápovědu. Někdy je dokonce možné některé zkoušky opakovat, pokud jsme nebyli úspěšní. Jediné, co nemůžeme je vrátit čas. Ten je vyměřen zcela přesně a nelze s ním nijak manipulovat. Využijme proto každou vteřinu života k tomu, abychom co nejvíce pochopili, odpustili a pročistili...Rodinné konstelace jsou jen jednou z možností, jak dosáhnout rychlejšího růstu.......,,

Dnešní konstelační příběh Petry je krásným příkladem toho, jak síla negativní energie může v našich životech stavět překážky a působit na duchovní i fyzické úrovni.

Petru D. už znám několik let. Řešili jsme spolu partnerské otázky, setkávali se na seminářích, ale čím víc Péťa prohlubovala své duchovní uvědomění, tím více chápala, že si tak nějak celkově potřebuje udělat pořádek ve svém životě. Prioritou číslo jedna je vztahový problém s maminkou. „Víš, Kytičko, moje matka je velmi zlý člověk. „Nikdy jsme k ní nenašli cestu, já,  ani můj bratr.“ „Je to všechno už dávno, matka je hodně nemocná, stará žena, ale já bych chtěla, aby se naše vztahy pročistily dřív, než odejde, pokud je to vůbec, alespoň trošku možné.“  

A tak jsme postavili konstelační skupinu a začali rozplétat příběh, který byl velmi silný, jak už to při velké lásce a nenávisti bývá. Petra si vybrala ženu, která měla hrát její roli, byla to jemná a milá paní učitelka, která ochotně souhlasila a zaujala místo Petry. Jako svou matku si Petra vybrala dost paradoxně Jitku, která je ve skutečném životě milující matkou a pro své dítě by snad i dýchala. Do dalších rolí jsme obsadili Tomáše - bratra Petry a také tatínka. Nikdo neznal vztahové poměry v této rodině, přesto se všichni rozestoupili na jinou stranu mísnosti a každý stál tak, jak cítil, že má stát. Rodina vůbec nebyla citově propojená, každý stál sám za sebe, nikdo nechtěl stát nikomu po boku, nikdo nikoho nechtěl podporovat, kromě Tomáše, bratra Petry, který svým postojem chránil svou sestru před ostatními členy rodiny.

Tomáš stál čelem ke své matce, zhruba tři metry v rozestupu a díval se jí zpříma do očí. Petra měla oči sklopené dolů, třásla se strachem a neodvážila se ani pohlédnout do tváře matce, kterou pohled Tomáše očividně zlobil a po první vteřině mlčení, matka vyslovila svou  první větu. „Co na mě tak čumíš?“ Přistoupila jsem k ní blíž. „To jsou tvoje děti. Ty jsi je přivedla na tento svět, souhlasila jsi, že budeš jejich matkou.“ „Obličej se jí razem pokřivil zvláštním pohrdavým výrazem.“ Ale mě jsou jen na obtíž, podívej se jak blbě čumí.“ Co po mě chtějí, já chci jít svou cestou a ony tu jen stojí a čumí a pořád jen něco po mě chtějí. „Nejraději bych jim rovnou jednu vrazila.“  

Děti ihned  ustoupily o jeden krok zpět. Vzdálenost mezi dětmi a matkou a otcem, se ještě zvětšila. Otočila jsem se na jejich otce, který stál nyní úplně bokem děje. „Jak se tu cítíš?„ „Stojíš tu úplně sám?“ Kde máš ženu, a kde zůstaly tvé děti?? Podíval se chladným pohledem znovu ke své ženě, otočil se na své děti a jen pokrčil rameny. „ Nikdo z nich mne nezajímá.“ Otočil se k dětem zády, zavřel oči.  Svým postojem dal jasně najevo, že ho tento děj nezajímá, že nic nechce vidět. Do děje se vložila a s pláčem promluvila skutečná Petra, která měla potřebu osvětlit situaci své rodiny. „ Naše maminka hodně pila alkohol. Týrala nás už od malička a tatínek o nás neměl vůbec zájem. Odešel, když jsme byli ještě malí. Z očí jí proudily slzy, hlas se chvěl, třesoucí se ruce prozradily velkou míru jejího rozrušení. Traumatické prožitky z dětství se bohužel uchovávají v hloubce naší paměti. Právě v tuto chvíli ale vypluly z hladiny zapomnění a rozvibrovaly emoční rovinu myšlenek.

Proč nemiluješ své děti? Proč jim ubližuješ? Zeptala jsem se matky. Do děje jsem přizvala Petřinu babičku Ludmilu. Podívej, to jsou tvá vnoučata- to je tvá dcera – ona nedokáže milovat svoje děti. Poraď jí, domluv jí,pomoz jí, jsi přece její matka. Obě ženy se na sebe nenávistně podívaly. Cítila jsem, že i zde je láska velmi vzácná. Děti se ustrašeně dívaly k babičce. Je nám z ní zima. A opravdu s jejím příchodem by se negativní energie dala krájet. Přizvala jsem do děje další postavu. Byl to dědeček Petry. Zároveň s ním do děje ale vstoupila další postava. Byla to kletba. Cítila jsem, že v této rodině padlo příliš mnoho nenávistných vět a proto jsem této postavě dovolila vstoupit. Dala jsem jí příkaz. „Vyber si postavu, která tě tu energeticky přitahuje. Kletba obešla všechny postavy, bylo vidět, že se jí všichni líbí a přitahují její energii, nakonec se jí nejvíce líbila babička Ludmila. Postavila se za její záda.  Všichni, kteří stáli kolem se ještě více rozestoupili. Podívala jsem se na babičku Ludmilu. To ty jsi vyslovila tolik zlých vět? Ublížila si svým dětem, i vnoučatům.  Podívala se nenávistně na svého manžela, ukázala na něj prtem. On za to může, ubližoval mi, ponižoval, bil mě. Všechno je to jeho vina. Pak tato neš´tastná žena padla na kolena. Vypadalo to, jako by jí někdo srazil k zemi. Celá se třásla ve své nenávisti.

Nenávist byla tak silná, že do děje musela vstoupit postava, která by tak velkou míru nenávisti mohla znázorňovat, protože jen to, co je znázorněno a pojmenováno, může být osloveno a odstraněno a právě touto postavou byla démonická bytost. Za tak velkou nenávistí vždy stojí tyto energie, které dávají sílu a zároveň zničí všechny, kteří se jejich energie by´t jen zlehka dotknou a přijmou její sílu.

Démon se velice rychle zorientoval a postavil se k babičce Ludmile. Ta rázem vstala ze země a začala se hystericky smát. „Konečně jsi tady. Teď mám teprve dost síly. Teď je mi dobře.  Všem, kteří jsme slyšeli tuto větu, se rozlil mráz po celém těle a jakoby se rozprchli po celé místnosti. Najednou byl všude chaos a zmatek, strach a nenávist. Byl to pocit, jako bychom otevřeli dokořán všechna okna uprostřed mrazivé, temné noci. Zároveň vstoupil do děje archanděl Michael, který znázorňoval sílu dobra a roztáhl paže, aby co nejvíce postav ochránil před démonem. „Táhni pryč.“ Ozval se dost razantně bojovník proti zlu – archanděl Michael a udělal krok k démonovi. Démon neustoupil ani o malý kousek, jen prstem ukázal na babičku – To ona mě tu chce. Nemůžeš mě poslat pryč – z výsměchem se čelem postavil mocnému archandělu. Všichni jsme si všimli změny hlasu Haničky, která démona hrála, to už nebyl její hlas.

Mrazivá atmosféra by se dala krájet. Děti, které celou dobu stály bokem se ozvaly. Pomoz nám babičko, sejmi tu kletbu z naší rodiny. Prosíme Tě. Babička se přísně podívala na děti. To nejde. Démon se spokojeně usmál. Všichni jsme cítili, jak mocná může být v tuto chvíli síla modlitby. Začali jsme se všichni modlit a výraz babičky se začal po malé chvíli měnit. Do očí ji vstoupily slzy. Znovu se dívala na své děti, a také na svá vnoučata. Viděla rázem jejich utrpení a bolest. Do děje vstoupila její matka a s ní přišla mateřská láska. Objala svou dceru a povzbudila jí.

 „DOKÁŽEŠ TO.“ Babička Ludmila začala prosit Boha o odpuštění. Její oči ale stále směřovaly k démonovi. Já už ho tady nechci. Děmon se jen vysmíval a stál pevně na svém místě. Ty mě nemůžeš poslat pryč. To není otázka Tvé síly, řekl z výsměchem a jeho oči se vpíjely do hlubin její duše. Babička Ludmila poklekla na kolena, její odhodlání pomoci své rodině bylo příliš silné na to, aby jí démon zmanipuloval. Prosila Boha o odpuštění, pronášela věty, se kterými jsem jí pomáhala. Pomoz mi Ježíší, pomoz mi, odpusť mi všechny tyto viny.

Spontánní a čistá energie se rozproudila v celé místnosti. Procítil jí každý, kdo tu byl. Z očí ji vytryskly slzy a tato věta, pronesena v lítosti,  rázem změnila polaritu energie. Démon se opatrně rozhlédl a bylo vidět, jak se mu podlomily kolena. Já jsem šeptala slova, která babička Ludmila opakovala. Přijímám Ježíše jako svého pána a zříkám se všeho zla ve všech podobách. Prosím Archanděla Michaela, aby odvedl tuto démonickou bytost tam, kam patří, a´t se nikdy nevrátí a cestou nikomu neublíží. Beru zpět všechny negativní slova, které jsem vyslovila. Prosím, aby tyto slova pročistila Boží láska a světlo, aby vše temné, co bylo vyřčeno v nenávisti, proměnila láska na světlo. Děkuji. K babičce Ludmile přistoupil její manžel a pomohl jí vstát. Přijímám Tě jako svého manžela a odpouštím Ti všechno, co jsi mi učinil. Aniž jsme si toho povšimli, postava kletby opustila prostor.

V téže chvíli Archanděl Michael vykročil proti démonické bytosti a tak démon velmi rychle opustil děj, a Hanička mohla konečně vystoupit z této těžké role.

Do hry nyní vstoupila postava odpuštění a mateřská láska. Podívala jsem se na tuto nešťastnou ženu. Řekla jsem jí: „Podívej se ještě jednou na své děti, vykročila rázem ke své dceři, objala jí. Dědeček stál po jejím boku a také hladil svou dceru. Maminka Petry, se vymanila z tohoto rodinného objetí a  to byl čas, vrátit roli Petře, aby si poprosila o pročištění kořenů a skutečně si uvědomila, že jejich kořeny byly pročištěny. Je součástí rodiny a tak může tento děj ovlivnit. Objala svou maminku a očistné slzy dočistily zbytek  této bolesti. Kde je můj syn? Pojď sem ty kluku, ať tě také obejmu. To byla poslední věta této rodinné konstelace, kde děti konečně pocítily mateřskou lásku na všech úrovních své duše. Rodinný kruh se uzavřel. Rodinné kořeny se pročistily. Láska začala proudit. Zpřetrhaná nitka energie byla navázána.

Děkuji všem dobrým bytostem. Kéž jsou všechny bytosti šťastny.