Milá Dituško,
úplně náhodně jsem se dostala na tyto léčivé kytičkové stránky a velice v rychlé chvíli jsem "natrefila" na Tvůj bolestivý příběh. Proplakala jsem celé Tvé vyprávění. Znám to, prožila jsem si to také. Teď nedávno v červnu s nejlepším kamarádem-jezevčíkem. Když jsem uslzená druhý den přišla k jeho hrobečku (máme ho na zahradě) a v duchu si sním povídala, něco mě přimělo otočit hlavu k hrušni kousek ode mne. Viděla jsem před ní plout malé kulaté světýlko, jakoby kuličku. Ve chvíli, když jsem si to uvědomila, zmizela. Vědomí, že je to můj drahý Pedíček, však zůstalo. Pak jsem zjistila, že hodiny nad jeho pelíškem v obýváku sice jdou, ale zastavilo se kyvadlo.Za pár dnů, při cestě do práce, mě dohonil kolega a ptal se, cože mně to bliká na kabelce, kterou sem měla přes rameno. Když jsme se dívali, nic jsme už neviděli.Sny, příhody, které jsem prožívala a mohla si říkat, že se mi to jen zdá, potvrdila jiná osoba, kolega, který neměl ani zdání, co se mi stalo. Uvěřila jsem konečně. Naše kočička, která přišla jako andělíček k Pedíčkovi loni, když už mu nebylo nejlépe, a která ho hřála a zkracovala mu jeho pozdější utrpení (ochrnul, bylo mu když zemřel bez dvou měsíců 19 let), změnila chování, všude je se mnou, u jeho hrobečku leží a "civí" na ta místa, vím, že vidí jeho dušičku. Vím, že žije, jako žijí po smrti všechny bytosti. Vaše fenečka je šťastná, ví, že jste pro ni chtěla to nejlepší, tu chvíli, co byla s Vámi, jste ji dala krásný život, pomohla jste jí a pak, když nastal její čas, musela odejít. Věřím, že naše srdíčka na nás čekají a jednou se setkáme. Ještě chci napsat, moc mně pomohla kniha od Harolda Sharpa "Posmrtný život zvířat". Je k dostání poze přes internet a je v ní mnoho uklidňujících slov pro nás, kteří jsme prošli ztrátou blízké zvířecí duše.Dituško, přeji Vám zklidnění, opětovnou radost do života a hlavně zdraví. To říkám úmyslně, protože já od té doby, co se to stalo a když přišel čas, kdy mé tělo pochopilo po trvalém pláči a smutku, že žije, zkolabovalo, stále mi něco je, ale vím, že to bude lepší, že opět naberu síly. Obracím se na andílky, pomáhají, mají se mnou jistě práci a já je za to moc miluji. Učím se brát život a smrt v celistvosti tak, jak to umějí jen zvířátka a tak, jak mi to ukázal můj Pedíček a před ním i Lionek. Ale to by byl další příběh.
S láskou Jana
P.S. Kytičko jsi léčivý anděl,který sestoupil na zem, aby pomáhal.Moc Ti děkuji za to, že jsi a za to, že jsem "náhodně" našla Tvé stránky.Posílám ti lásku.

Také já se chci připojit k tomuto tématu a nározu.Mám 2 kočičky holky moje milované zatím jsou zdravé děkuji za to pánu bohu ,ikdyž s jednou mám taď doufám menší problém snažím se ji léčit i energeticky a modlím se za ní.Moc je miluji jsou to takové oddané bitosti.Asi to musí být těžké toto udělat vzít milovanou bitost a nechat ji uspat pro to aby se netrápila ale i já si myslím, že pokud to už dále nejde tak je to nelehké ale pro dušičku drahou asi lepší.Bylo tu krásně řečeno že koloběh života je a nedá se zastavit pouze někdy změnit a pochopit. Je krásné že nám tyto dušičky mohu dávat lásku a mi jim vždiť LÁSKA JE VĚČNÁ prosím anděli ať se na nás nezlobí pokud toto někdy bude potřeba udělat aby se naše lásky milované netrápily ,že je moc milujeme.S LÁSKOU RADA

Určitě se, Dituško, netrapte. my jsme za 30 let pohřbili 2 pejsky, nikdy jsem u toho nebyla, ale pokaždé už to bylo vysvobození, maminka je hladila a milovaný páníček, taťka, byl u nich a oni usnuli milovaným osobám v náručí a mamka vždy říkala, že cítila tu úlevu, jak se na ni vděčně dívali a jak byli rádi, že neumřeli v útrapách někde sami zalezlí v koutě. Já to hrozně moc oplakala, poprvé jako holčička, pak už jako dospělá, ale myslím, že bylo správné nenechat je trpět a ti pejsci to podle mě věděli.

Milá Dituško,přečetla jsem si tvůj příběh a velice s tebou cítím.Vím co prožíváš.Dá se říct,že jsem prožívala to samé. Měla jsem fenku německého ovčáka,která byla hodná a skvělá.Jenže onemocněla a já se jí snažila udržet co nejdéle,ale když jsem viděla .že jí nemoc mění a ona trpí....rozhodla jsem se jí utratit.Dodnes vidím ty její očka jak se na mě dívají.Můj syn měl tenkrát 2 a půl roku,když se to stalo.Měla ho nesmírně ráda a on ji taky.Nikdy mu neublížila ,naopak ho hlídala. Po její smrti si s ní hrával.Zní to neuvěřitelně,ale je to tak...Casto se smál a volal její jmeno ...když jsem se ho zeptala s kým si hraje ,řekl,že s Adinkou,tak se jmenovala.Byla jsem v šoku .Ted´už vím,že jí opravdu viděl,že za ním chodila,ale viděl jí jen on.ˇBylo to něco nádherného,dodnes si to syn pamatuje a rád na ni vzpomíná.Měla jsem výčitky,ale ted´vím,že to tak mělo být.Pak jsme dostali jezevčíka.Užasný pejsek.Ale opět nám vážně onemocněl a já se ho snažila léčit. Nakonec však na rady vetelináře ,jsem ho nechala utratit.Tenkrát jsem měla pocit,že se k vetelináři těší...vrtěl ocáskem a byl štástný,nechápala jsem...vždy se veterináře hodně bál.Tenkrát jsem pochopila,že on sám to cítí jako vysvobození. Proto si myslím,že každého pejska či domácí zvířátko,zná nejlépe jeho páníček a na něm je jak se na konec rozhodne.Myslím,že nemá právo nikdo druhé soudit.Proto jsi se rozhodla svého miláčka utratit,protože jsi ho milovala a nechtěla jsi,aby se trápil....Tedˇuž 6 let máme fenečku křížence a je to úžasný pejsek plný zdraví a elánu.Věřím ,že i na tebe někde čekají dvě zářivé očka a sametový čumáček,který opět bude tvým nejlepším a nejvěrnějším kamarádem.Už se netrap Dituško a rozhlédni se,určitě už na tebe čeká..

Dříve jsem si myslela,že když někdo trpí,ať člověk,nebo jiný živý tvor,je dobré mu ulehčit odchod,aby netrpěl.Je těžké se dívat na utrpení a bolest,která vede k jasnému konci života,ale na druhé straně my nikdy nevíme,proč toto utrpení mělo být prožito,tak věřím tomu,že všechno má svůj důvod.Nedávno jsem se i s rodinou musela dívat na našeho milého psího přítele,jak pomalu odchází.My jsme se snažili i s lékařem o léčbu,ale když nezabírala,uvědomila jsem si,že si to přejeme jen my,aby se uzdravil,ale ne on sám.I tyto zvířecí bytosti mají svoji karmu,je správné tedy zasahovat a určit čas jeho odchodu?Myslím,že náš pejsek odešel v klidu a důstojně,řekl,že ho máme nechat být a o nic se nesnažit,že brzy přijde jeho čas.Také nám řekl,že už se narodil pro nás nový pejsek a ať jej máme rádi.Poslední den před smrtí se mu ulevilo a dokonce běhal,štěkal a něco snědl.Se všemi se vlastně šťastně rozloučil,jakoby nám říkal,tak chci,aby jste si mě pamatovali.Ten večer odešel.Není vždycky jasné,co je správné,ale podle mě jediná správná cesta vede přes srdíčko,tam najdeme vždycky návod,jak dál postupovat.A radostný závěr vám napíši na konec-za týden jsme si jeli pro nového kamaráda,který na nás čekal nedaleko a který podle slov majitele měl být už u jiné rodiny.Jen jsem mu s úsměvem řekla:Prostě tady čekal na nás.Přeji všem lásku nejen ke zvířátkům,ale také k ostatním lidem a sami sobě,Petra

Je úplně jedno, jestli se člověk dívá na trpící zvíře, člověka, kterého miluje, nebo ho moc nemusí. Alespoň tak vnímám já každou trpící bytost.
Naše maminka trpěla velice po mrtvici. Hlavně poslední rok a půl, kdy už jen ležela, koukala do stropu a nemohla vyslovit ani jedno jediné přání, nebo si postěžovat. Všechno jsme jen vyciťovali a drželi jí tu svou láskou. Poslední dva měsíce se jí začaly objevovat proleženiny, které jsme jí v domácí léčbě ošetřovali a k lékaři jezdili jen ambulantně. Nikdy nechtěla do nemocnice, což jsme respektovali. Byla to pro nás taková bolest, ale vydrželi jsme až dokonce. Ještě nikdy jsem nebyla Bohu tak blízko. Cítila jsem Jeho přítomnost a pomoc andělů. Brali mě do své náruče a těšili. Když už to bylo neúnosné, prosila jsem Boha, aby jí ukrátil to trápení a ještě ten den zemřela. Pociťovala jsem bolest nad ztrátou, ale také velikou úlevu, protože jí bylo už krásně a my nemůžeme být tak sobečtí a držet tu svou láskou trpícího člověka, ani zvířátko a tím mu utrpení prodlužovat – to jsem pochopila, i když mi to chvíli trvalo.
Za pár let vážně onemocněla naše fenka. Prožívala jsem též velkou bolest a bezmoc a když jí nebylo pomoci už jsem jí tu "nedržela", prosila jsem Boha o vysvobození z jejího utrpení, což bylo brzy vyslyšeno, dříve než jsme stihli udělat jakékoliv kroky. Tyto kroky považuji jako smrt z milosrdenství pro nevyléčitelnou a trpící bytost.
Před pár měsíci se na mě obrátila známá, se kterou jsem nikdy moc nekomunikovala. Byla po operaci nádoru ve velmi špatném fyzickém a hlavně psychickém stavu. Ona si na mě vzpomněla a denně mě bombardovala několika telefony. Prý se jí vždy po hovoru se mnou ulevilo. Posílala jsem jí i Reiki a balila jí do světla lásky, ona to v té chvíli moc potřebovala. Dnes je jí lépe a už zase spolu nekomunikujeme. Věřím, že byla ke mně poslaná Bohem, anděly… a byla to zkouška i pro mě.
Každé utrpení je bolestné nejenom pro trpícího, ale i pro všechny okolo. Nejtěžší je smířit se s tím, že milovaná bytost zde složila životní zkoušku a teď se má vrátit domů a nás tu zanechá v zármutku nad jejím odchodem. Doma je jí ale už krásně a čeká na shledání s námi až i my dojdeme do svého cíle. Přeji vám všem i sobě hodně síly k pochopení života. Dá to někdy našim dušičkám zabrat. L.
http://www.instantheal.com/viewtopic.php?t=97